Chronicle of Black Dragons - Překlady

Když asury povstali ze svých podzemních měst, potvrdili znovu staré přísloví „Překážka je jen jiné vyjádření pro příležitost“. Z jejich skromných začátků v ruinách Tarnished Coast se vypracovali až na vrchol. Jejich magické brány propojují všechna hlavní města Tyrie a jejich inteligence z nich dělá spojence, kteří by měli být respektováni – nebo obávané nepřátele.

Primordus

---

Příchod Great Destroyera, posla samotného Starodávného draka Primorda, mohl šokovat obyvatele Tyrie na povrchu, ale udělal mnohem větší škody pod zemí. I když skupina hrdinů tohoto posla porazila a odsunula tak příchod Starodávného draka, jeho posluhovači zůstali a škody, které způsobili, byly obrovské. Trpaslíci opověděli na starověkké volání a uskutečnili rituál Velkého Trpaslíka. Proměnili se v kámen, aby tak čelili strašné hrozbě. Ale nebyli sami, kdo bojoval pod zemí proti destroyerům.

Před příchodem destroyerů byly asury dominantní rasou v podzemí Tyrie. Namyšleně se vyvyšovali nad všechny ostatní a bojovali hlavně proti skrittům – rase, kterou považovali (předtím i teď) za zbabělé a nebezpečné škůdce. Destroyeři byli první za několik generací, kteří se tak lehce nepodrobili kombinaci asuranské inteligence a magické síly. Jejich Arcane Council prohlásil, že je jen otázkou času, než budou destroyeři vyhlazeni pod tlakem asuranských dovedností a důvtipu. Bylo to arogantní, příliš sebevedomé prohlášení, které vedlo k zániku jejich podzemní civilizace; tisíce let budovaná, ale zničená pouhým zlomkem Primordovi síly.

Zničení Great Destroyera nezabránilo probuzení Starodávných draků, jenom ho posunulo. Asi padesát let po porážce jeho posla se Primordus probudil – tentokrát nadobro. Jeho posluhovači se šířili podzemím a vyhladili mnoho ras, jejichž jména dnes nalezneme už jen ve starých zápiscích a příbězích asur. Rasy, které toto řádění přežily, byly nuceni opustit své podzemní města a vydat se k povrchu. V tuto dobu už byli asuranští uprchlíci usazení na povrchu, přeskupovali a znovu tvořili svou kulturu v novém světě. A stavěli město Rata Sum.

Arcane Council

---

Od nepaměti byly asury budovatelé a vynálezci, kteří si upravovali magii tak, jako ostatní rasy používaly jednoduché nástroje. I když nejsou tak stará rasa jako trpaslíci, byly mnohem více aktivní. Všechen čas trávila vynálézáním, experimentováním a pitváním samotné magie. Podle nejstarších asuranských spisů bylo pod zemí nejméně šest měst, obrovských a velkolepých jako Rata Sum. Bohužel se ani jedno nedochovalo do dnešní doby. I když hodně ras tvrdí že legendy o tak obrovských městech jako bylo Quora Sum jsou přehnané a zveličené, asury zatvrzele opakují, že jsou ostatní rasy prostě příliš omezené, aby pochopili jejich ztrátu.

Asury jsou vedeny sborem Arcane Council, mozkem, který je v celém národu ten nejlepší a nejjasnější. Bohužel je realita taková, že většina asur jsou mnohem raději vynálezci než byrokrati a často to dopadne tak, že ve sněmu zasedají až ty poslední asury. Momentální Arcane Council zasedá ve městě Rata Sum a je veden High Councilorem jménem Flax. V jeho týmu jsou ti nejlepší vynálezci, dobře známí diplomati a děkani každé ze tří asuranských univerzit.

Všechny asury začínají jako učedníci v laboratořích svých rodičů, asistují jim při různých projektech do doby, než se dokáží osamostatnit (nebo nevymyslí krystalický přeměňovač). Když se dostanou do věku, kdy se s rodiči více hádají, než pomáhají (což je většinou docela brzy), jsou přiděleni k mistrovi v jedné ze tří asuranských univerzit. Mistr je zodpovědný za studentovu výuku do doby, než vystuduje a připojí se k vlastní krewe. Díky této tradiční metodě vzdělávání získají mladé asury dobrou výuku a jejich učitelé zase pracovní sílu do svých laboratoří. I potom co asury dostudují, jsou pevně loajální ke svému původnímu mistru a používají jeho teorie při tvoření těch svých.

Krewes

---

Kultura asur je vysoce organizovaná a zároveň velice flexibilní. Jejich společnost se skládá z jednotlivců, kteří se spojili, aby se dokázali postavit větším výzvám. A to je jejich systém skupin krewe: zformuje se projekt a vedoucí svolá (nebo najme) ty nejužitečnější nebo nejschopnější, dokud není projekt dokončen. Asuranské krewe jsou většinou jen dočasné; trvají tak dlouho jak je potřeba k dokončení projektu a poté se rozpadnou. Tyto krewe většinou úzce spolupracují, s jednotlivci které znají a respektují, a vyhýbají se těm, které neznají nebo je shledávají nenormálními.

Protože jsou asury souzeny podle jejich schopnsotí a umění, často si při svém výcviku vybírají speciální obory. Každá asura se chce stát nejlepší ve svém oboru, v naději, že se dostane do těch nejlepších krewe, řešící ty největší výzvy.

Univerzita Statiky

---

Ti, kteří se připojí k Univerzitě Statiky jsou stavitelé a angažují se ve specializovaných strukturách a velkolepých projektech. Tyto asury jsou většinou dost konzervativní a opatrní; věří v přísloví „dvakrát měř, jednou řež, a pak měř znovu“. Jsou přemýšlivé a analitické a užívají si výzkum stejně, jako praktické využití. Nejlepší studenti této univerzity jsou například vynálezci magicko-magnetických levitačních kamenů, které asury využívají jako zdroj pro své velké budovy. Svou univerzitu přirovnávají k betonu, žijící formaci z kamene, do které je postupně přidáváno a zase odebíráno množství práce – studentů. Tyto asury konstruují golemy, vrtací stroje a všechno ostatní co se pohybuje. Jsou pevným základem pro Eternal Alchemy.

Vynálezy Univerzity Statiky: statické přenášedla, skoro-magické vyrovnávače, thesophycké teleskopy, metazkoumací zaklínadla, mezi-zaříkadlové svorky, levitující podpěry.

Univerzita Dynamiky

---

Asury z Univerzity Dynamiky jsou známí pro tvorbu různých udělátek. Jsou to mistři rychlosti, inovativních řešení a většinou vytváři věcičky, které vydrží jen do té doby, než vytvoří ještě lepší vynález. Jsou energičtí, impusivní a často začínají projekt ještě před tím, než vypočítají jeho možné důsledky. Milují zkoumání cizích ras a zjišťování, jak různé věci dělají, za účelem vylepšení jejich vlastních nápadů. Jejich poradce říká, že zmařený experiment je jen ten, který tě nic nenaučí. Když člen mluví o své univerzitě, často mluví o struktuře práce, experimentech a také mentálním obrazu dosažených výsledků – inovacích, které zlepšili svět. V Eternal Alchemy jsou často označováni jako hlavní zdroj budoucnosti.

Vynálezy Univerzity Dynamiky: kanoptické vylepšovače, lunografické urychlovače, eliminační rotory, enigmaticony, karmické měřidla tlaku, pohyblivé kouzelné míchače, magickofyzické armatury.

Univerzita Synergetiky

---

Na Univerzitě Synergetiky se asury zabývají přetvářením energie a stavbou spojení. Zde můžete najít nejtajemnější myslitele; ty, kteří studují podstatu samotné magie a opovrhují pevností fungujícího světa. Často jsou v základě více filozofové a často se také zabývají politikou a sociální teorií. Tyhle asury se zajímají o vznik zákonitostí, šíření chyb a o to, jak chaos vytváří pořádek. Bohužel je tento způsob studia psychologie vede k mlčenlivosti -i mezi sebou- a věří, že se vyznají v mysli ostatních… a ty mysli jsou venku a jdou po nich! I ten největší člen univerzity může být trochu krátkozraký a spřádat psychologické úvahy bez toho, aby vyšel ven ze své laboratoře a své myšlenky otestoval. Když člen mluví o své univerzitě, často mluví o sociálních strukturách, které svým vlivem vytvořili, svých spojeních a stejných základních myšlenkách.

Vynálezy Univerzity Synergetiky: quantogramy, dipolární kouzelné matice, samo-vznikající vrcholy, prestimystické hodnoty, mojonické ovladače, samo-omezovací kouzelné smyčky.

Inquest

---

I když se nejedená o jednu z univerzit, je Inquest největší krewe v asuranské kultuře a je to relativně nová organizace.

Zatímco tradiční trénink mladých asur se odehrává na jedné ze tří univerzit, Inquest místo toho provozuje systém série schopnostních testů. Když asura uspěje v testu, je mu automaticky dán další, a jeho postavení v Inquestu se zvyšuje. Samozřejmě to vede k obrovské šanci podvodu – jak pro, tak proti uchazečům.

Asura v Inquestu nikdy nevystuduje, tak jako na ostatních univerzitách. Jakmile se jednou připojí k této megakrew, je členem na celý život. Uchazeč o přijetí dostane úkol, ve kterém se očekává, že ho splní sám, bez ohledu na to, jestli rozumí významu tohoto úkolu vzhledem k celku. Obětují vlastní touhy pro větší blaho Inquestu, ať se jim to líbí nebo ne.

Inquest kombinuje sílu několika univerzitních disciplín, ale používají z nich jen to, co potřebují, bez ohledu na hlubší porozumění teorií, které používají, pro rychlý výnos. Chtějí raději pokořit své nové vynálezce, pořádně jim ztížit práci, než plýtvat čas odpočinkem – nevýdělečně ztráveným časem.

Narozdíl od ostatních univerzit, které sdílejí své nové objevy (pokud se nejdená o vítězoslavný hod něčeho do tváře jiného asury), si nechává Inquest své vynálezy jen pro sebe. Popravdě jdou někdy až tak daleko, že sabotují a ukradnou slibný výzkum jedné z univerzit.

Kde ostatní univerzity vidí sílu jako nástroj k dalšímu porozumění Eternal Alchemy, vidí Inquest sílu jako cíl. Zakladatelé skupiny Inquest se dívají na ztrátu znalostí při zničení Quora Sum jako kompletní prokletí všech jejich cílů. Sbírání informací v čísté, neposkvrněné podobě je jejich hlavní záměr. A nepřestanou, dokud neshromáždí všechno vědění. Popravdě řečeno, hlavní cíl zkoumání Inquestu je získat absolutní kontrolu nad Eternal Alchemy a s ní, i kontrolu nad celou Tyrií.

V roce 1090 Mouvelinského kalendáře, Král Adelbern, poslední lidský vládce Ascalonu, vypustil FoeFire. Lidské usedlosti v té oblasti podlehli silné magii, jen aby vznovu vystoupili jako duchové. Roku 1112 Vysoké Legie charrů obsadili celý ascalon. Jen čtyři roky později, Kalla Scorchrazor z Krvavé Legie vystoupila před Forge Ironstrike, vládce Železné Legie a vyzvala ho, aby pomohl osvobodit její lid z nadvlády šamanů. Společně, Kalla a Forge vedli rebélii proti Plamenné legii, svrhli jejich tyranskou vládu. Tři legie, Krvavá, Popelavá a Železná, vytáhla národ z problémů minulosti.

Návrat Legií

---

Dokonce i když znovu obsadili Ascalonu, bylo mnoho problémů s kterými se museli vypořádat. Tři legie (Železná, Popelavá a Krvavá) bojovali, aby zajistili svoji pozici v hiearchii. Mnoho velitelů kteří byli nadále věrni Plamenné Legii byli zavražděni nebo poraženi v boji. Nové hlasy se ozývali na jejich postech a charrové jako rasa se roztříštili. Pouze skrze sílu warband s jejich přirozeným dodržováním linie vedení charrové přežili toto těžké období. A adelbernova poslední kletba se stala součástí tohoto přežití.

Jakmile vedení Plamenné Legie bylo roztroušeno, šamani a jejich následovníci prchli do Blizeridgeských hor, aby si lízali rány. Útěk byl možný díky tomu, že se tři legie soustředili na znovuobnovení hiearchie po několika generacích vlády Plamenné Legie. Ale po znovuobnovení struktury vypadalo skoro nemožně, že by na sebe zaútočili, využili slabostí a třeba se i vyhubili.

To je přesně to co by se stalo kdyby nebylo duchů Ascalonu

Adelbern proklel lid na území ascalonu. V bíle-horký moment, to zničilo jejich fyzické formy a proklelo jejich duše pro boj s charry až na věky. Protože duchové byli neúprosní a nikdy nebyli zcela poraženi, byly vysoké legie donuceny fungovat společně od samého počátku, pokud si přáli přežít. Ačkoliv nenávidí nucenou jednotu, je třeba se bránit a Ascalon naučil tři legie jak pracovat společně bez obětování jejich individualiti.

V současnosti Železná, Popelavá a Krvavá Legie pracují pod nejistým spojenectvím. Smodur Unflinching vede Železnou legii od jeho pevnosti v Černé Citadele, na východ přes Blazeridge Montains, imperátor Bangar Ruinbringer ovládá země Krvavé Legie. Malice Swordshadow, mladá samice vede Popelavou Legii. Ačkoliv se nemusí vždy shodnout, podařilo se třem legiím vytvořit dohodu. Ačkoliv je každá legie nezávislá, posílají všechny tři své vojáky do ascalonu na vymícení lidské hrozby. Smodur dobře ví, že Malicini vojáci zde nejsou jen kvůli pomoci, ale také aby špehovali pro svého imperátora, ale tito dva vůdci se vzájemně respektují. Bangar je pravá divoká karta, nedůvěřivý a náchylný ke vzteku. Přesto jeho nenávist k lidem překonává jeho podezření k ostatním a předal mnoho vojáků pod vedení Černé Citadely.

Mistr Citadely

---

Imperátor Železné Legie je přísný a starý voják, veterán z nezčetných bitev, známý jako Smodur Unflinching (Neohrožený). Smodur je vyjímečně statný a svalnatý na svůj věk. Nese jizvy ze života vojáka. Má jen jedno oko, které používá aby zamračeně zíral na své podřízené a jeho modře zbarvená kroužková zbroj byla opravena tolikrát, že se to nedá spočítat.

Smodur je dokonalý inženýr a vinikající architekt a designér. Za ta léta byl zodpovědný za mnoho vylepšení které zvýšili sílu Železné Legie. Myslí si, že je jeho legie nejvíce „dobředu myslící“ ze všech charrů. Vzhledem k jeho progresivnímu charakteru mohou jiné rasy žít v Černé Citadele tak dlouho dokud jsou charrům nějak k užitku. Smodur také pracuje na smlouvě s lidmi o ochraně Ebonhawke, které je již dlouho trnem v oku Železné Legie. Jako podmínku pro smlouvu požadují charrové navrácení staré zbraně ztracené při Foefire, Dráp Khan-Ur.

Někteří říkají, že Smodur požaduje návrat legendární zbraně, aby ji mohl používat, posílil svou autoritu a mohl vládnout všem charrům. Jiné zvěsti naznačují, že imperátor chce roztavit dráp a zničit dědictví Khan-Ur v naději, že se jeho lidé přestanou ohlížet zpět a půjdou kupředu.

Řetězec ve vedení

---

Skutečnou hlavou charrů je Khan-Ur, považovaný za hlavního imperátora. Dohlíží nad imperátory všech čtyř vysokých legií a koordinuje všechny armády. Poslední Khan-Ur byl zabit, když lidé přišli do Tyrie a vyhnali charry z ascalonu. Pár charrů se pokusilo prohlásit za Khan-Ur, ale žádný nedokázal udržel všechny legie pod jedním trůnem. Bez Khan-Ur je každá ze čtyř legií vedena jejich imperátorem který má nejvyší autoritu ve struktuře legie.

Pod každým imperátorem jsou jeho hlavní velitelé, tribune (mluvčí). Legie má zřídka více jak deset mluvčích a tento úřad dohlíží nad celou válečnou zónou a drženým územím. Pod mluvčími jsou centurioni. Každý centurion vede několika warbandám a koordinuje jejich pohyb ve velkém měřítku v rámci autorit mluvčích. V oblastech kde je několik centurionů může být označen primus centurion – „první mezi rovnými“. Primus centurion vede aktivní útok 3-5ti velkých společností. To je méně než to co řídí mluvčí, ale přesto dost.

Každá warbanda má svého legionáře. Legionáři jsou pravá srdce legií. Vedou své warbandy (většinou skupina 5-15 charrů) na mise, vedou je k vítězství a poskytují individualní vedení týmu. Pod jejich vedením jsou čistě vojáci.

Jsou zde také ranky mezi Vysokými Legiemi které nepatří k žádné z nich. Brevet je dočasný velitel v dobách nouze. Quaestor je legijský titul pro důstojníky, typycky jsou to starší vojáci kteří nemají tolik sil ale jsou zkušení v administraci a vedení. Scrapper má nucenou službu, nezáleží na to jaký je jeho oficiální rank.

„Primus“ je titul pro dospělého instruktora fahraru. Jak se rodí mláďata, jsou postaveni do legionských fahrarů aby byli vzděláváni a cvičeni do warband sedících k jejich věku. Primus nabízí vzdělání a přípravu mladých warband, pro život jako vojáků v jejich legiích.

Nejnižší pozice ve Vysokých Legiích je gladium. Gladium je charr bez warbandy, jsou nejnižším odpadem s malým respektem nebo odpovědností, bez ohledu na jejich předchozí hodnosti a tituly. Bez warbandy není charrovi důvěřováno. Je povinost každého gladiuma, aby si našel novou warband tak rychle jak bude možné. Než tak udělají, dívá se na ně jako na černé skvrny v legiích.

Je zde konkrétní rozdíl mezi gladiumem a charrem který byl cílně odebrán z warbandy. Nemají sice žádnou podporu a místo v hiearchii, s vyjímkou nejnižších příček. Ale jsou zde na plnění úkolů a sólo misí. To je pro charra přijatelné, být dlouhou dobu pryč když to vyžadují povinnosti. Ale charrové na nezávyslích misích se mají vždy kam vrátit když je jejich úkol kompletní.

Vztahy mezi třemi bojovými složkami lidského národa Kryty jsou křehké. Serafové jsou armádou, policií a ochránci obyvatelstva. Ministry Guard slouží ministrům, vládním úředníkům a šlechtě z Divinity's Reach. Shining Blade jsou osobní ochrankou královny, a jak vám možná řeknou dobře informovaní, jejími špehy.

Seraph

Nejpočetnější z Krytanských vojenských organizací jsou Seraph. Jejich vliv zasahuje do všech koutů, se základnami v každém větším městě a s hlídkami, které se snaží udržet silnice bez útoků banditů a nájezdům kentaurů. Přesto jsou také nejvíce sužovaní, snaží se udržovat zásoby a munici pro své vojáky. Nejvyšší hodnost mezi Seraphy je kapitán. Královna má vždy pět až deset kapitánů mezi Seraphy; každý pracuje samostatně, ale spolupracují pod jejím vedením.

Každému Seraphskému kapitánu je udělena pravomoc nad určitou oblastí v Krytě. Jejich jednotky informují přímo je, a dostávají rozkazy přímo od královny. V poslední době má královna Jennah mnoho povinností v Ebonhawke dojednávajíc smlouvu s Charry. Většina Seraphů spadá pod velení jejího nejbližšího kapitána, Logana Thackeraye, jehož oblastí je město Divinity’s Reach a jeho okolí. Nyní považován za prvního mezi kapitány, organizuje Seraphy a je zodpovědný za vše co ohrožuje národ.

Ministerská Střáž

Druhá největší bojová jednotka je Ministerská Stráž. Většinou viděna pouze v Divinity’s Reach, je jejich poviností udržet pořádek na ministertsvu a ochránit ministry i jejich pomocníky. To obvykle obsahuje i ochranu šlechty Kryty, jelikož je její většina silně spojena s ministerstvem.

I když jejich pravomoc je menší než Seraphská, mají možnost zrušit pravomoc Seraphů v tom co se ministrů týká, s cílem udržet vládní tajemství v bezpečí.

Ministerská Stráž je řízena velitely Divinity’s Reach, kteří se zodpovídají zástupci královny.

Shining Blade

Shining Blade jsou královniny stráže. Vycházející z původních Shining Blade, bojovníků za svobodu při Válce v Krytě, moderní Shining Blade dohlíží na královskou rodinu.

Ačkoliv je to nejméně početná a známá vojenská jednotka, jsou Shining Blade elitní bojovníci. Neznámí většině populace, mnoho z Shining Blade mají skryté funkce. Od špehování politických nepřátel, po donášku tajných zpráv na žádost trůnu. Jejich velitel je Master Exemplar pozice určená královnou. Master Exemplar spadá přímo pod královnu a může překročit pravomoce ostatních řádů.

Když zemřel otec královny Jennah, ona dosedla na Krytanský trůn a ustanovila hraběnku Anise jako Master Exemplar. Anise vlastní mazanou politickou mysl a vede Shining Blade mnoho let. Anise chránila Jennah jako její osobní stráž, když byla Jennah mladá princezna. Jsou si velmi blízké. Ačkoliv Anise není silný bojovník, její schopnost předvídat jednání druhých, dlouho sloužilo k udržení královny v bezpečí. Nyní Anise chrání Krytanské zájmy stejně ostře.

Rovnováha Sil

Tři vojenské řády Kryty, spolu nevychází vždy dobře. Ve skutečnosti jsou proti sobě. Seraphové chtějí větší kontrolu nad šlechtou, zatímco Ministerská Stráž brání této obyčejné krvi (a, jako říkají, méně trénovaným) vstupu do jejich řad. Shining Blade jsou mlčenliví, udržují vlastní systém bez ohledu na ostatní dva. Řídí toto přetahování se o vládu a kontrolují Divinity’s Reach.

Právo v Krytě uvádí, že na plné soudní řízení má právo pouze šlechta; prostí občané dostanou audienci u magistrátu a cizinci dostanou vyslyšení před Seraphy. Seraphové řídí věznice, nehledě na původ zadržených. Ministerstvo hlídá všechny jednání a slyšení. To znamená že Seraphové mohou legálně zadržovat šlechtice, přivedeného členem Shining Blade, nebo že ministerstvo může ve skutečnosti odmítnout předložit některé nebo všechny informace shromážděné v průběhu Seraphského soudu. Tento systém byl navržen k zachování stejného zatížení na obě odvětví. Což umožnuje Seraphům využít pracovní síly po celé krytě, přičemž Ministerská Stráž se zabývá byrokratickými problémy a pravními rozhodnutími. V praxi se tyto dvě skupiny příliš často zapojují do souboje o moc.

Nedávno začali Seraphové tento souboj prohrávat. Jejich vojáci jsou zaneprázdněni soubojem s kentaury a nechávají farmy útokům banditů, přičemž jim zbývá málo času na politiku. Méně a méně obyvatel má sílu přidat se do jejich řad, a schopnost platit jejich vojáky se zhoršuje. A mezitím co bojují aby ochránili lid, Ministerští Strážní žijí v luxusních domech a získávají kontrolu nad kralovniným městem.

Dokonce i když se snaží držet Krytu v bezpečí, samostatnou jednotku Seraphů si žádá královna ve vzdáleném Ebonhawke na podporu Ascalonských dobrovolníků. Známí jako „Padlí Andělé“ jsou tito černě uniformovaní Seraphové další přítěží pro vojenské zdroje. Jsou kriticky důležití pro bezpečnost lidí v Ebonhawke, a proto Kryta a také královna Jennah doufají v mír s Charry.

Budoucnost trůnu

Lid Kryty respektuje Seraphy, ale dlouhé roky válek proti kentaurům, a nedávné navrácení útoků banditů do celé země, snižují trpělivost lidí. Více a více ministrů je proti ozbrojeným silám a jejich zhoršování ekonomiky země bez většího výtězství proti zlu ohrožující zemi. Pomalu se Ministerské Stráže ujímájí moci v Divinity’s Reach a v domovských městech ministrů po celé zemi, rozšiřujíc svou pravomoc tam, kde moc Seraphů slábne.

Tato změna v rovnováze neprobíhá bez povšimnutí. Způsobuje, že někteří ministři promlouvají proti Seraphským velitelům, a dokonce proti samotné královně Jennah. Respektovaní vůdci po celé zemi tvrdí, že vina leží na trůnu a že se už nejedná ve jménu lidu, tito vůdci získávají stále více příznivců. Pokud nebudou Seraphové schopni udržet mír v Krytě a překonat nebezpečí, kterým čelí jejich země a královna, může nastat ozbrojené povstání, s ministry jdoucími proti trůnu.

Život ve zmrzlém Shiverpeaku nese mnoho problémů, a ti, kteří se zde rozhodnou žít, musí být oddáni jako hory samotné. Norni mají mnoho předností: divokost, houževnatost a nadšení překonávat výzvy, které život přináší. Jednou z nejzákladnějších částí nornské kultury je jejich úcta k duchům divočiny, ztělesněním přírodního světa. Tito duchové jsou nejen zdrojem inspirace, jsou to také průvodci a spojenci obtížnou cestou života.

Medvědice, Sněžná Leopardice, Havran a Vlk

Norni věří v osobní sílu, individuální vítězství, duchovno země, které je primitivní i složité. Uctívají duchy přírody obsažené v zvířatech, která jsou strážci podstaty světa. Pravděpodobně existuje mnoho duchů divočiny, ale několik jich je hlavních – duch Vlka ztělesnujíci všechny vlky, duch Dolyaka dává lekce síly a vytrvalosti, a tak dále. Na rozdíl od lidských bohů, tito duchové přírody nepředstavují rozvinuté pojmy jako je „válka“ nebo „příroda“ ale namísto toho zahrnují všechny cnosti a neřesti zvířat, které zastupují.

Díky své historii, čtyři nejvýznamější duchové mají své rezidence ve Velké Svatyni Hoelbraku (Great Lodge of Hoelbrak), jsou jimi Medvědice, Sněžná Leopardice, Havran a Vlk.

Tito duchové se sami určili k tomu vést nornské přeživší na jih od jejich domova po útoku staršího ledového draka, Jormaga. Medvědice je nejvíce uznávaná ze všech, bývá zobrazena jako ikona síly, prozíravosti a moudrosti. Sněžná Leopardice je osamělá a kradmá, stejně jako její zvířecí kmen a norni respektují tajemství které získá. Havran je mazaný podvodník, který miluje hádanky a slovní hříčky a Vlk je duch týmové práce, přátelství a rodiny. Norni se rozhodují následovat určitého ducha protože cíti vztah k lekcím které dává.

Je důležité si uvědomit, že přes spolupráci čtyř duchů kteří pomohli nornům přežít útok Jormaga, si nemusí oni, nebo jejich následovníci, vždy rozumět. Následovníci Vlka říkají o těch od Sněžné Leopardice, že jsou zbabělci a šamani Mědvěda nevěří havranům jelikož tvrdí že jejich podvody jsou nečestné a slabé. Příběhy o bitvách hrdinů od každého ducha jsou vyprávěny při debatách, zvěčněny v legendách a ztělesňují jejich patrony.

Obtíže šamanů

Narozdíl od lidí, jejichž kněží jsou ctěni pro svoji oddanost k jednomu bohu, všichni norni se cítí všemi duchy vedeni stejně. Někteří norni nenásledují konkrétní cestu, místo toho ctí všechny duchy přírody. Následujíc všechny, protože se jejich dovednosti hodí v každodením životě. Ti, kteří se rozhodli stát se šamany se věnují posvátné oblasti ducha, ve Svatyni, nebo lovecké zóně určené pro jejich patrona. Slouží svému lidu jako ochránci a učitelé, ochraňují své území a učí ostatní vědomostem ducha, kterého ctí.

Čtyři z nejmocnějších šamanů jsou známí jako Mluvčí Hoelbraku. Mající čtyři Svatyně lemující hlavní haly Hoelbraku, které byly postaveny na počest čtyř duchů, kteří zavedli norny do bezpečí. Moudrý Alarrin Frostborn je mluvčí za Svatyni medvědice. Moda the Black hovoří za havrana, Vlčí Svatyni vede mladý řečník Fastulf Jotharsson; krásná a záhadná Valharantha je mluvčí Sněžné Leopardice.

Šamany lze nalézt po celém Shiverpeaku a dokonce i ve vzdálenějších oblastech, ale jeden speciální typ šamanů známý jako Havroun je daleko méně častý. Havroun je zvláštní služebník ducha, pozorný a aktivní strážce zájmů ducha jak v tomto světě tak i v tom dalším. Havroun má schopnost fyzicky překročit hranici Mlhy (Mists) a jít do Haly Duchů (Hall of Spirits), kde stateční žijí navždy. Nepotřebují otevřít portál nebo provést rituál, pokud nechtějí brát někoho s sebou. Prostě vstoupní do říše duchů, pošlou svoji duši do Mlhy stejně snadno jako když překračují práh. Je jen jeden Havroun na ducha; může zde být i jeden ve výcviku pokud je ten současný starý a připravuje se na závěrečnou cestu do Mlhy.

Ostatní duchové

Primárně ctí norni z Hoelbraku čtyři duchy divočiny jelikož je vedli na jih, ale existují i jiní duchové, kteří učí své vlastní lekce. Někteří jsou slabší, jako třeba Minotaur, Červ nebo Orel a jsou jen vzácně viděni nebo přivoláni. Někteří nevnímají, jako třeba Hory, Oheň nebo Temnota a jsou líčeni jako překážky umisťované do cest hrdinů, spíše než průvodci a přátelé, jako duchové divočiny.

Je zde také několik duchů kteří jsou ctěni s velkou lítostí. Tito „ztracení“ duchové jsou pozůstatky po boji s Jormagem. Sova, Dolyak (také známý jako Buvol), Orel a Rosomák jsou chváleni za jejich statečnost a obět. Norni vědí o smrti Sovy, poslední Havroun Sovy to potvrdil, ale co se týče Dolyaka, Orla a Rosomáka to nevědí ani šamani. Žádný norn nebyl požehnán jako Havroun pro tyto duchy už po generace, ale není neobvyklé pro slabší duchy (nebo ty kteří se nepohybují blízko tohoto světa) být bez Havrouna. Je známé to, že hrdinně bránili norny před Jormagovými drápy.

Drak

Od probuzení Jormaga někteří norni, stále mladí, muži, toužící se prosadit, tvrdí, že „Draci“ by se měli zařadit mezi duchy přírody. Obdivují Jormagovu sílu a krutost. Tvrdí, že následováním Jormagovi síly se může norn stát neporazitelný jako drak sám. Dívají se na příběh Jory a jejího bratra, Svanira, a vidí ho jako nové převtělení. Joru, která nepřijala drakovo požehnání očerňuje jejich kult, stejně jako všechny ženy. (Zajímavé, Jormag nemá stejné předsudky jako následovníci Syna Svanira; je znám že ničí všechny rasy a pohlaví.)

Drak nemá žádného skutečného šamana nebo havrouna. Ti, kteří ho následují nemají schopnost vstoupit do mlhy, nebo schopnosti které získávají šamani. Dračí šaman si může myslet že je duchovní, ale skutečnost je někde jinde. Tito zástupci draka učí pouze špatnosti, jsou jim darovány prohnilá požehnání, jsou proměněni navždy. Nakonec se stanou icebroody a poslouží zvěři. Mohou se nazývat šamany, ale většina nornů je považuje za hlupáky, nebezpečné hlupáky. Ale přísliby síly, a možnost ovládnout dračí dar, pokračuje v přilákávání arogantních, mladých nornů do dračích služeb.

Nornská kultura zdůrazňuje individualitu. To vyžaduje posuzovat jednotlivce za jeho vlastní činy, ne za činy skupiny do které patří. Pokud tři Synové Svanira zautočí na svatyni, tito tři jsou loveni a trestáni. To znamená že s ostatními členy Synů Svanira nebude zacházeno špatně. To neznamená že by norni ignorovali jejich oddanost, nebo nerozuměli nebezpečnosti Synů Svanira. Je to prostě tím, že jako rasa, norni soudí jednotlivce za jeho vlastní hříchy.

Norn žije a umírá se svojí vlastní legendou.

Sylvari jsou nejmladší rasou v Guild Wars 2, která povstala na počátku nového věku Tyrie. Možná, že neznájí svět, ale snili o něm a sdílejí silnou a působivou vizi, která je vede kupředu. Ode dne jejich zrození cítí každý sylvari svou povinnost bránit svou zem a bojovat se Starodávnými draky. Všichni jsou sjednocováni tímto společným cílem ve stínu jejich matky – Bledého stromu.

Bledý strom – The Pale Tree

Asi před 250 lety našel lidský voják Ronan zvláštní semínko během jeho výpravy a uschoval si ho, aby ho mohl dát své dceři po návratu domů. Bohužel, když se vrátil domů, jeho celá vesnice byla zničena skupinou White Mantle. Ronan, místo toho, aby semínko věnoval své milované dceři, zasadil ho na hrob své rodiny.

Před 25 lety povstali první sylvari. Tito prvorození znali ze světa poměrně málo. Měli vzpomínky Bledého stromu na Ronana, kentaura Ventariho a na ty, co ho navštívili během prvních let. Měli základní znalosti, protože je strom naučil o desce, kterou zde Ventari zanechal a do které vyryl svá moudra. Zrozeni jako dospělí jedinci, ne děti, byli sylvari zvídaví a dychtiví po poznávání.

Někteří z prvorozených, jako Caithe a Faolain, se toulali daleko od stromu. Jiní mu zůstali nablízku, krátce prozkoumávali okolí a trávili čas učením. Čtyři se ujali obrany Bledého stromu: Aife, Kahedins, Malomedies a Niamh. Jeden jediný sám odešel do Orru. Po několik let byli prvorození jediní sylvari v Tyrii. Když se zrodila nová generace, měla nové sny: vzpomínky na dovednosti a emoce, které objevili prvorození, smíchané s vlastními vzpomínkami Bledého stromu.

Na rozdíl od jiných ras mají sylvari velmi úzký vztah ke své historii, kterou si prožili. Mohou jmenovat prvního sylvari, který kdy zemřel – Riannoc, jeden z prvorozených. Dokáží jmenovat toho, kdo se první naučil psát a toho, kdo konkrétně vynalezl metody, jak nechat růst domy. Vypráví své příběhy a legendy, jako kdyby je skutečně prožili, protože mnozí o tom alespoň snili.

Sen Snů

Sen Snů (Dream of Dreams) je v podstatě rozsáhlá sbírka podvědomí. Bledý strom udržuje naschromážděné emoce a znalosti celé rasy, jako jezero, do kterého se vlévají části zkušeností sylvari. Když se zrodí nový sylvari, je to jako kdyby si odnesl vědro vody z toho jezera, tedy malou část ze všeho. Jenom některé vzpomínky dorazí do Bledého stromu: ty nejdůležitější a nebo ty, které mají největší emocionální dopad nebo význam. Mohou obsahovat celé scény ze života sylvari, jako jejich první bitvu a nebo jejich první pečení jablečného koláče. Také to mouhou být samostatné silné okamžiky, jako je bolest, strach nebo tvář nepřítele.

Sylvari nemají žádnou kontrolu nad tím, jaké zkušenosti jsou sbírány. V tomto ohledu se stromem nemohou komunikovat. Mateřský strom si ukládá stovky tisíc střípků od svých dětí. Také nenarozený sylvari si nemůže zvolit, jaké vzpomínky a zkušenosti mu budou ve Snu předány. Když se sylvari probudí k životu, jeho přímé spojení se Snem je oslabeno. Již není obklopován Snem, jeho spojení s ostatními sylvari se stane empatickým poutem, schopným předávat a obdržovat silné emoce, ale už ne detailní. Není to nic víc než jen nepatrný šum.

Denní Cykly

Sylvari věří, že část dne, ve které se narodili, vypovídá o jeho osobnosti, zájmech a speciálních dovednostech. Věnují tomu značnou pozornost a každý ze čtyř cyklů – Úsvit, Poledne, Soumrak a Noc – je veden jedním z prvnorozených. Tito čtyři prvorození, nazýváni Osobnosti ( Luminaries) , se snaží být co nejvíce aktivní ve vedení celé rasy. Spolupracují, aby přinesli nové vědomosti do Grove, brání Bledý strom a budují polické vztahy s ostatními rasami Tyrie. Ačkoliv jsou ostatní prvorození považováni za moudré rádce a mají určitou autoritu, Osobnosti naplňují primární úkoly při údržbě společnosti a vedení sylvari jako jeden celek.

Cyklus Úsvitu

Sylvari narozeni během Cyklu Úsvitu od půlnoci do 6 ráno, jsou od přírody řečníky a plánovači. Dělají diplomaty rase sylvari a jsou velmi společenští a přátelští. Jejich Osobností je chytrá Aife, jejíž dovednosti se slovy jsou srovnatelné pouze s její nepřekonatelnou přesností při střelbě z luku. Je diplomatem a procestovala všechna velká města v Tyrii ku prospěchu svých lidí. Ti sylvari, kteří si přejí spatřit svět by si, než započnou jejich cestu, s ní měli rozhodně promluvit a získat její vědomosti.

Cyklus Poledne

Cykl poledne zažíná v 6 ráno a končí v pravé poledne, během žhavého stoupání slunce. Sylvari narozeni v tomto cyklu upřednostňují akce před slovy a jsou zkušenými bojovníky, bez ohledu na to, o jaký boj se jedná. Rádi pociťují věci sami, problémy řeší přímo a užívají si zápalu boje. Jejich Osobností je Niamh, odvážná a zkušená bojovnice, která se účastnila mnoha bitev. Vede skupinu sylvari nazývanou Dozorci (Wardens), která brání a ochraňuje Grove.

Cyklus Soumraku

Sylvari narozeni v čase mezi polednem a 6 odpoledne jsou členové Cyklu Soumraku. Většinou jsou velmi inteligentní, rozvážní a uzavření. Tito sylvari si užívají rébusy a hádanky a raději tráví svůj čas učením než cvičením. V jejich zahradě najdete také jejich Osobnost, Kahedinse, jehož dobrá duše a laskavá slova jsou často balzámem pro znepokojené sylvari. Jeho úkolem je také pomoci nově narozeným sylvari porozumět tomu, co viděli ve Snu Snů. V poslední době studuje psané jazyky Tyrie a rozhoduje se, zda by sylvari neměli založit své vlastní písmo.

Cyklus Noci

A na závěr sylvari narozeni během pozdních hodin od 6 odpoledne až do půlnoci patří do Cyklu Noci. Mnoho z těchto sylvari má sklony k samotářství a upřednostňují putování osamoceně. Bývají uzavření, samostatní a tiší. Osobností Cyklu Noci je hvězdář Malomedies, tvůrce mapy oblohy a zakladatel matematiky mezi sylvari. Byl také prvním, který se střetl s Asury – drsný příběh, který vzácně vypráví. Ačkoliv je Malomedies nejklidnějším z Osobností, ti kteří se narodí v jeho cyklu o něm mluví jako o přísném , ale starostlivém učiteli.

Biologie

Biologie sylvari je velmi odlišná od ostatních ras. Nemají žádné vnitřní orgány a namísto toho jsou tvořeni z rostoucí rostlinné hmoty, mízu místo krve a kůži z listů a kůry. Například čelist může být utvořena z listů, popínavých stonků a nebo dokonce z úlomků kůry, které rostou a tlačí se k sobě tak, že vytváří siluetu. Pokud se ale podíváte blíže, stále uvidíte vlákna a díry ve struktuře. Namísto kostí je ruka tvořena spoustou těsně propletených stonků a listů, které spolupracují tak, aby fungovali jako končetina.

Mnoho vědců hypotetizuje nad tím, proč sylvari mají člověku podobný vzhled namísto monstrózní formy, kterou mají ostatní „zeleninové“ rasy. Někteří prohlašují, že důvodem je to, že Bledý strom viděl převážne lidi za jeho mládí. Jedince jako Ronan, který ho zasadil a další lidé okolo Bledého stromu mohli sloužit jako fyzický model pro jeho budoucí děti. Populární Asuranskou teorií je, že strom byl zasazen na hrobu Ronanovi dcery a zmasakrované vesnice a jejich „nehmotná hmota“ byla pohlcena do země. Bledý strom se z této zeminy vyživoval a proto jsou tedy sylvari předurčeni k člověku podobné formě.

Sylvari spí a mohou jíst jak maso tak zeleninu. Pijí tak jako jiné rasy a mohou se přiopít alkoholickými nápoji. Rádi posedávají na slunci – a to je posilňujě – ale nemohou na něm žít tak jako ostatní rostliny. Jejich krví je lepivá míza a ačkoliv mohou krvácet, tak nemají krevní tlak a nebo puls.

Nikdo neví, jak dlouze mohou sylvari žít. Nejstarší jejich rasy jsou prvorození a všichni kdo se narodili před 25 lety. Sylvari vykazují několik znaků stárnutí, ale žádný z nich zatím nezemřel stářím. Fyzicky se rozlišují na samce a samice a jejich zevnějšek tomu i odpovídá, ale nemohou se sexuálně reprodukovat tak jako jiné rasy. Nemají žádné vnitřní orgány, které by to umožňovaly. Zda-li mají ještě nějaké metody reprodukce mimo Bledý strom je neznámo.

Sylvari nechávají své brnění i oblečení růst. Jejich těla vytváří obaly z okvětních lístků, popínavých rostlin a listů, které se tvarují do uspokojivých částí oděvu. Když si přejí svléci své oblečení, jednoduše schazují listy tak, jako lidé stříhají své vlasy. Někteří sylvari nosí brnění vyrobené jinými rasami a nebo tkají oblečení ve více tradičním stylu. Jako přizpůsobení zvykům ostatních ras se zakrývají tak, jako lidé zakrývají určitá místa jejich anatomie tam, kde se to zdá kulturně vhodné.

Kult Nořní můry

„Pravý sylvari by měl mít dvě srdce, jedno jemné a poddajné, jako je horký vosk, a druhé tvrdé a neproniknutelné, jako je ledový diamant. První by měl ukázat společníkům a druhé nepříteli. Běda těm pro kterého jsou tato dvě stejná.“ –Dagonet

Kult noční můry jsou ti sylvari, kteří přijali nejtemnější části jejich osobnosti a vychutnávají si děsivou noční můru, která obsahuje tolik hrůzy, jako sen inspirace. Jejich temné hlídky jsou věci z legend, naplněné zkažeností a sadistickými turnaji, které jsou opakem sylvarského rytířství. Jejich největším cílem je změnit Bledý Strom v noční můru.

Tito sylvari odmítají učení z Ventariho kamene a tvrdí že ostatní rasy zvrátily Bledý Strom a ostatní sylvari. Hledají stín ve svém snu, odvracejí se od toho co považují za falešnou morálku a prozkoumávají temnou stránku své osobnosti. Chladní, krutí a bez slitování, vidí sami sebe jako pravé sylvari, neposkvrněné vlivem Ronana, Ventariho a učení z kamene. Považují za svůj vznešený cíl přivést ostatní rasy do temnoty.

S každým aktem krutosti a zla přidávají více noční můry do stromu a doufají, že jednoho dne změní rovnováhu, a obrátí Matku na svoji stranu. Strom shromažduje emoce a vzpomínky, stejně od členů kultu jako od ostatních sylvari a plní své jezírko vzpomínek těmi světlými i tmavými. Kult noční můry věří, že pokud budou propagovat více temných emocí, jezýrko se stane více a více noční můrou a noví sylvari se obrátí od etiky, která jim byla vnucena Ventarim a jeho následníky.

V zájmu dosažení tohoto cíle se kult dopouští zla jak proti sylvari, tak proti ostatním. Jakmile se jejich emoce stanou příliš otrávenými, aby je strom sbíral, tak začnou ubližovat a mučit ostatní sylvari, v naději že jím způsobí temné vzpomínky a traumata, které by strom posbíral. Čím horší jsou jejich činy, tím pravděpodobnější je, že je Bledý Strom vstřebá do fontány emocí a přenese na další, nové generace.

Tituly Kultu

Když se sylvari přidá ke Kultu Noční můry, je proveden rituál, který je navržen tak, aby probudil noční můru v jejich duši. Tráví čas jako dvořané, zjištují způsoby Kultu, jsou služebníky členů s vyším postavením, a studují cesty, jak se osvobodit z vlivu kamene. Můžou si vybrat, sloužit pod jedním ze starších členů, stát se panošem nebo učněm. Poté, co získají schopnost šířit noční můru, se stávají rytíři.

Je to povinost každého rytíře, šířit strach a zoufalství, ve jméně Kultu. Vytvářet traumatické vzpomínky a zkušenosti, o kterých doufají že se navrátí k Bledému Stromu a odvrátí jej a další, zatím neprobuzené děti, od učení Ventariho kamene. Pro zvýšení strachu, který doufají že vytvoří, si často dávají tituly, a nazývají se rytíři kultu. Takovými tituly jsou, rytíř úpadku, rytíř čepele, rytíř lží a rytíř roztříštěným hvězd. Nejvyší hodnost kultu je známá jako Družina. Rytíři, kteří si vedli dobře jsou povýšeni do Družiny majestátnou vévodkyní Faolain, která přiděluje hodnosti a postavení. Baron, hrabě, hraběnka, vévoda a vévodkyně: všichni nesou nemalou zodpovědnost a velký respekt v hierarchii kultu. Někteří rytíři se rozhodnou nosit titul který si zvolí a to Hrabě Čepelí (Count of Blades) nebo Vévodkyně Zmrzlého Sněhu (Duchess of Frozen Snow).

Všechny tyto tituly jsou vybírány, aby pomáhali v rozvoji legendy a mýtu Kultu. Členové se snaží spojovat sebe se špatnými věcmi tak, aby zvuk jejich jmen vyvolal reakci u ostatních sylvari. Nejraději nechávají své oběti naživu – pokud se jedná o sylvari – aby rozšířili příběhy o teroru a to jen zvýší jejich uchopení ve Snu. Nakonec většina členů věří, že jsou jejich činny oprávněné. Jako Cadeyrn, jejich zakladatel, usilují o osobození Matky Stromu od desky a učení, vynuceného na sylvari stíny minulosti.

Matka lituje svých nezdárných dětí a ví, že se nikdy nebudou schopni odprostit od zla, které si zvolili. Jak přicházejí noví sylvari na svět, tak jim připomíná, aby se drželi cesty hrdiny a česti, odvahy, rytířství a soucitu, a to i při usilování o vítězství nad Starodávnými draky. Je pravdou, že sylvari nebojují jen za své duše, ale za duši Tyrie samotné. I když to bude tvrdá bitva, Bledý strom se jí nebojí.

Tvrdá zem dělá silné kořeny.

Zde je příběh za příběhem:

Fanoušci už viděli hodně concept artů. Tohle je concept příběh, napsaný před třemi roky, když jsme prozkoumávali jaké budou postavy v Guild Wars 2. Mnoho z těch příběhů není už použitelných, ale tenhle, o asurském řemeslníkovi a jeho sylvarském asistentu, se udržel. Udělali jsme jen jednu změnu: Původně bylo asurovo jméno Gixx, měl být „hlavním“ asurou, než jsme ho vyměnili za Zojju, ale nechali jsme si to jméno pro velitele Durmand Priory. Jméno se změnilo, ale příběh zůstal tak jak byl napsán v roce 2008.

Proč je tento příběh důležitý? Vypraví skrytou historii Pana Jiskry. Tato postava se v příběhu objeví později, ale to už je příběh na jiný den…

Příběh

---

„Flummoxi, jsi vzhůru?“ řekl Sareb.

„Vypadám vzhůru?“ odpověděl asura s pootevřením jednoho oka.

Sylvari ho podezřívavě pozoroval, jakoby předpokládal lest. Nakonec přikývl. „Ano.“

„Tak tedy musím být vzhůru.“ vydal hluboký otrávený povzdech. „Proč se nepohybujeme?“

„Je tu problém.“

„Vůz se nepohybuje, venku je zima a ty jsi mě probudil ze spánku,“ řekl Flummox zatímco se lokty opřel, jedno oko stále zavřené v zoufalé naději. „Dokážu odhadnout že tu je problém. Teď, můj mladý sylvari, jaký je to problém?“

„Jotun,“ řekl Sareb, jeho dech vytvářel páru v chladném vzduchu.

Flummox otevřel i druhé oko a podíval se na pomocníka. „Jotun. Dobře, tak to bylo správné že jsi mě probudil.“ řekl a sjel ze své provizorní postele z polštářů a dek. Ve voze bylo chladno.

Venku to však nebylo lepší, jeho dech vytvářel páru jak když komín vypouští kouř. Jejich malá karavana, složená ze šesti vozů, byla nepohyblivá, yakové frkali a podupávali v chladném horském vzduchu. Byli v příkrém údolí a před nimi se objevily zlověstné tvary.

„Nikdy jsem neměl rád Shiverpeak,“ zamumlal Flummox. Sepsal list věcí a podal ho Sarebovi. „Zkontroluj ostatní vozy a podívej se jestli seženeš věci na seznamu. Budeme je potřebovat abychom rozchodili stroj.“

„Ten stroj?“ Sareb se pousmál a dodal „Myslíte Pana Jiskru?“

Ve chvilkové slabosti nechal Flummox sylvariho pojmenovat jeho poslední vynález a nebyl si jistý jestli to jméno vybral ze srandy nebo nevinnosti. „Ano,“ řekl skrz zaťaté zuby, „Myslím… Pana Jiskru.“

Sareb začal kontrolovat vozy, zatímco Flummox vyrazil vpřed ve svých kožených botách. V půli cesty potkal vedoucího karavany, hlídaný jen dvěma strážemi – podezřelí, nervózní lidé z Kryty.

Vedoucí karavany byl také člověk. Měl teplou, mastnou kůži a potil se tak, jak se lidé potí když jsou nervózní, bez souvislosti s teplotou.

Člověk začal. „Máme problém…“

„Jotun“ odpověděl Flummox, „Vím. Od kdy je taková věc problém?“

„Má na nás nějaké požadavky,“ zamumlal člověk, „a nejsme v pozici abychom mohli odmítnout.“

Flummox si v mysli prošel karavanu: jeho vůz kočírovaný Sarebem, dva vozy bot z Ascalonu s nezaujatými kočími, kradmý obchodník se vzácným zbožím s nečím co vypadalo jako kamenná rakev ležící v posteli jeho vozu, rodina uprchlíků před charry asi o dvě stě let opožděná a vůz velitele karavany s jeho účetním a dvěma strážemi.

Flummox uvážil relativní inteligenci členů a jejich společníků a povzdechl. Tahle skupina by byla vyděšená ze skupinky nenasytných králíků, takže nižší obr ze Shiverpeaku je rozhodně špatná věc. „Je tvůj účetní poblíž?“ zeptal se.

„Obvazují ho,“ řekl člověk. „Velitel jotunů se ho pokusil sežrat.“

„Což je důvod proč s jotuny nemluvíš osobně, předpokládám.“ řekl Flummox.

Člověk vydal jemný mumlavý zvuk a Flummox si povzdechl, pak ho obešel a namířil si to k jotunovi.

Jotun je masivní, tělnatá bestie s těžkým opaskem kolem pasu držícím kilt neznámého původu. Nižší řád obrů, tyčil se v okolí, maso svalů zarudlé a křečovité v chladném ovzduší. Je to hlavně humanoid, ale jeho obličej je ohavný, slátanina rysů obličeje s dominantní, zubovitou, slintající, podvěšenou čelistí.

Flummox přistoupil k bestii. Za jotunem výřil sníh, za koncem strmého údolí bylo vidět ohromné stinné útvary. Další jotunové nebo přisluhovači, snažící se být nenápadní.

„Kdo ty?“ řekl jotun, hlasem, který Flummoxovi připomínal mixování rozbředlého sněhu.

„Nový vyjednavač,“ řekl Flummox. „Slyšel sem že jsi snědl toho předchozího.“

Jotun mrknul a zněl téměř ublíženě, „Jen trochu. Chceme mýtné.“

„Zůstanu mimo dosah paží, jestli ti to nevadí,“ řekl Flummox. „Co chcete? Jídlo? Zlato? Papírové lucerny?“

„Vozy,“ mumlal obr.

„Všechny?“ řekl Flummox jen s částečnou přetvářkou. „Nechápeš jak pocestní krádeže fungují. Když vezmeš všechny, tak nic nezbyde pro další bandu jotunů.“

Jotun stál, povoloval a uzavíral čelist jak mu probíhalo jotunské myšlení. „Mýto. Nechte vozy. Můžete jít.“

„A co nám brání v otočení se, s našimi vagóny, a vrátit se s pár divizemi Ebonhawke vojáků, aby vyčistili cestu?“

Jotun radostně pokýval, natřásal celé tělo. „Mysleli my na to. Bratr a další banda na druhém konci údolí.“

Flummox se neotočil, tak upřímné bylo jotunovo oznámení. Očividně nornské tažení proti jotunům plenilo pouze ty hloupější.

„Dáme vám vůz,“ řekl jednoduše. „Uprchlíci pojedou s botami.“

„Všechny,“ řekl jotun.

„Dva,“ řekl Flummox, „a přidáme vám k tou i náklad bot. Můžete mít dva vozy.“

„Všechny,“ řekl jotun hlasitěji, „nebo všichni mrtví.“

Bez vozů jsme i tak mrtví pomyslel Flummox. „Chvíli mi zabere přesvědčit ostatní“ řekl a snažil se vypadat nervózně. „Lidé jsou hrozní puntíčkáři. Nemůžu jím vysvětlit aby se usídlili v jeskyni bez dlouhé noci rozmlouvání.“

Jotun třesouc se pokynul, „Vozy nám dát zítra ráno. Nebo všichni mrtví“ A s tím se obrovitá bestie otočila a zmizela za zasněženým návrším, aby to oznámila ostatním jotunům.

Flummox pomale oddychoval a vrátil se zpátky ke karavaně. Nervozní člověk stiskl prsty a nervózně se zeptal, „Takže?“

„Chce to abysme mu daly vozy. Všechny,“ řekl asura.

„To nemůžeme udělat,“ zakvílel člověk.

„Vím,“ řekl Flummox, „ale řekl jsem mu že to zabere celou noc, než vás přesvědčím abyste k dohodě přistoupili.“

Člověk použil pohled který postihoval mnohé z jeho rasy, při rozmluvou s asurami. „Tím myslíš že jsi se vzdal?“ Dostal ze sebe nakonec.

„Ne,“ řekl Flummox podrážděně „získal jsem nám čas do rozbřesku. Sarebe! Sehnal jsi ten materiál?

Sareb přistoupil k Flummoxovi. „Kůže z bot byla snadná. Nekteré chemikálie z karavanské lékárny, lidská krev ze zraněného účetního a železná nádoba od uprchlíků, hrobní hlína… Jak jste věděl že obchodník se vzácným zbožím nějakou má?“

„Ten obchodník křičí ‚necromancer‘. Převází hroby z Ascalonu, nejspíš koupené od charrský nájezdníků. Byl bych překvapený kdyby neměl pár asurských koster a sylvarských vysušených hlav.“

Sareb se viditelně zatřásl a Flummox dodal, „Ne, že by jsme je teď potřebovali.“ ale ten dodatek nevypadal že by sylvarimu nějak pomohl. „A poslední věc?“ zeptal se Flummox.

„To… je problém,“ řekl Sareb.

Flummox napřímil hlavu,“ Další problém?“

„Odmítá to vydat,“ řekl Sareb.

„A ty jsi řekl?“ Flummox pozdvihl obočí.

„Byl jsem pevný a tvrdohlavý, jak jste doporučil,“ řekl Sareb hrdě. Pak pokrčil rameny, „Bez štěstí.“

Flummox vydal povzdech, který vypadal větší než on sám. „Pro rány Vekkovi,“ řekl a namířil si to k uprchlíkům.

Uprchlice byla mladá, alespoň Flummox tak odhadoval, kvůli jejímu štíhlému tvaru a jemné kůži. Ve Věčné Alchemii, lidé mají největší rozsah zůrných tvarů a barev. Jakoby se jejich bohové neshodli a pořád si to rozmýšleli. Takhle to dopadá když děláte věci skupinově. Bylo těžké uvěřit spojitosti mezi velitelem karavany a tímto, skoro Sylvarsky vypadajícímu členu stejného druhu.

Byla v zádi vozu, ztracená v myšlenkách. Těsně si držela batoh vysící na popruhu omotaného kolem krku. Flummox vstoupil do jejího pole rozhledu (pokud se na něco dívala) a bez odkladu začal.

„Chápu že nás chceš všechny zabít,“ řekl.

Dívka mrknula tak jak lidé mrkají, když jejich mozek začne znovu pracovat. „Prosím?“ řekla.

„V případě že jsi si nevšimla,“ řekl Flummox, „nepohybujeme se. Nepohybujeme se protože nám cestu zastoupili jotunští banditi, chtějící nám vše vzít, včetně tvého vozu a ponechat nás na sněhu. Vím o způsobu jak je porazit, ale potřebuju klíčové materiály od ostatních z této karavany. Což vyžaduje i věc kterou máš v batohu. Nechceš ji vydat, takže jsem uvážil že chceš mě, a všechny ostatní mrtvé. Takže mi řekni: Co jsme udělali že jsme si vysloužili tvůj věčný hněv?“

Dívka znovu mrkla a řekla „Ty víš o tom medailonu?“

„Každý o něm ví, protože ho každý večer doneseš k ohni a pět až sedm minut na něj zíráš než ho vrátíš zpět do batohu,“ řekl Flummox s nataženou rukou. „Potřebuju to, dej mi to.“

„Proč?“ zeptala se, ruce tiskla kolem batohu.

„Flummox použil jeho mluvení-s-lidmi hlas. „Ty mi nedáš, jotun nás rozmlátí. Rozumíš?“

Dívka na chvíli zaváhala, a Flummox trochu zjemnil. „Rozumím. Pravděpodobně nese drahé vzpomínky na tvůj ztracený domov. Ale musím poukázat, že pokud nás jotunové všechny zabijí, což mají v plánu, pravděpodobně i když jím vozy přenecháme, tak všechny naše vzpomínky budou ztracené. Je to obět, ale malá obět pro větší účel.“

Flummox se přinutil usmát stylem který mu přišel jako přívětivý. Muselo to fungovat, protože mladá dívka otevřela batoh a vytáhla medajlon, slonovina, řezba ženy ve starých šatech na pozadí černého kruhu.

„Moje matka…“ začala.

Flummox přikývl. „Rozumím a oceňuji tvoji obět. Nepříjde to vniveč a řeknu svému pomocníkovi, ať to ochraňuje svým životem!“

A aniž by čekal na její odpověď, vydal se zpátky do svého vozu.

***

Oba, asura i sylvari, pracovali celou noc. Kočí od bot jim poskytl lucernu a Flummox zařídil aby je nikdo nerušil. Nyní ostatní členové karavany z povzdálí sledovali, zatímco asura připavoval zeleně zářící směs v železném kotli.

Flummox vložil boty do kotlíku a přidal zakrvácené obvazy spolu s medicínou a celou hmotnu rozmělnil do lepkavého sirupu. Odendal kotlík ze žáru a rozlil ho po desce, zatímco Sareb naplnil kotlík olejem z Flummoxových zásob. Sylvari věděl asurovi způsoby a rychle plnil příkazy s minimem komentářů.

Flummox smíchal hrobní hlínu do sirupu a vytvořil malé hrudkovité koule, které poté pustil do horkého oleje. Koule syčely a praskaly, ale po chvíli se ponořily, jejich stěny se začali vyhlazovat a krystalizovat.

Sareb zasýpal. „Instantní drahokamy.“

Flummox odpověděl „Nebuď moc nadšený, tyhle jsou tak křehké jako cukr. Je to náhražka, předělaná k účelu ke kterému nebyli vytvořeny. Můžu z nich vyždímat tři, možná čtyři minuty energie dřív než odejdou. Doufám že to bude dost.“ Vytáhl krystaly a přešel k vnějšímu zařízení Pana Jiskry, stále roztaženého po zadní části vozu. Sekáčkem začal drážkovat jemné železné pečetě kolem hlavního magického topení a spustil krystaly do vytesaných děr, skládal je tam se zbytky hrobní hlíny.

„Tady,“ řekl Flummox, „mělo by to pracovat. Možná. Stejně nestůj moc blízko když to budeš startovat.“

Sareb se podíval na zařízení. „A co ten šperk?“

„Ten co?“ řekl Flummox.

„Ten medajlon od lidské dívky,“ řekl sylvarský pomocník.

„Ó, ano!“ řekl asura, prohledal kapsy a vytáhl slonovinu. Vložil ho do Sarebových rukou, „Tady. Drž to a střež svým životem!“

„Ale pokud to nepotřebujete,“ řekl Sareb, „proč jsme si to brali?“

„Protože,“ Flummox se podíval na sylvariho, „i pokud to bude fungovat, tak ethanátor vytvoří žár a pravděpodobně poškodí abjurationové obvody. To vše ještě s již dávno způsobeným poškozením, které vyžadovalo tento mizerný výlet.

„Takže to potřebujeme?“ zeptal se sylvari zamračeně, odhadujíc kam to směřuje.

„Takže budeme mít nějaké peníze až dorazíme do Lion’s Arch“ řekl Flummox.

„Takže jsi lhal,“ řekl Sareb, a podíval se na medajlon stejným způsobem jako to dělávala ta dívka.

„Malý podvod pro větší dobro,“ řekl Flummox. „Taky by jsi to měl někdy zkusit. Mezitím to hlídej! Chci být schopný říct té dívce že už to déle nemám a přitom říkat pravdu.“

Sareb omotal prsty kolem medajlonu.

„Budu to ochraňovat,“ řekl rozhodně.

Dvojice pokračovala v práci, v průběhu noci a úsvitem, ztrhaný Flummox předstoupil před jotunského velitele. Jotun očividně strávil předchozí večer diskuzí o správném způsobu ochutnávání asur a prakticky slintal.

„Takže,“ řekl jotun, „vy dát nám vozy?“

Strávili jsme večer diskuzí a rozhodli jsme se, že by nebylo v našem zájmu vám vyhovět,“ řekl Flummox.

„Cfo?“ řekl obr.

„Ne,“ přeložil asura, „chceme si své vozy nechat.“

Jotun se usmál, hrozivá věc k vidění na stvoření s tak podivuhodně položenou tlamou. „Pak všichni zemřít,“ řekl, „počínaje vyjednavačem.“

Flummox ukročil zpět a usmál se, rychle řekl. „Předpokládal jsem to takže jsem se vzdal postu vyjednavače. Moje přeložení by mělo být -“ zkontroloval chronometr u svého opasku a doufal že Sareb spustil tu zatracenou věc správně. „Přávě teď.“

Golem se zvedl z místa ve svém voze a napřímil se do své plné velikosti, do stejné výšky jako byl jotun. Blesky praskaly kolem jeho kloubů a štíhlé šrouby hrály s připevněnými pláty. Zařízení bylo bezhlavé s jedním kyklopským okem na hrudi, obklopené malými po domácku vyrobenými drahokamy, které už teď začínaly vydávat býlý kouř a páru ve chladném ovzduší.

Golem se postavil za Flummoxe a vyzdvihl obě paže do vzduchu. Mocné blesky prudce vybředly mezi jeho tlapami a hrom se ozval údolím. V dáli se ozvala další rána, lavina která odpovídala na výzvu.

„Seznamte se s novým vyjednavačem,“ řekl Flummox. „Nazýváme ho Pan Jiskra.“

***

„Je nám líto vašeho golema,“ řekl vedoucí karavany.

Flummox pokrčil rameny, „Zařízení posloužilo svému účelu, což je vše co si můžete žádat od dobrého nástroje.“ Ve skutečnosti golem převýšil všechna očekávání, složil velitele jotunů jediným úderem a pak se brodil skupinkou jeho společníků, detonoval až poté co se ho snažilo sundat pět jotunů. Zbytek banditů zmizelo v padajícím sněhu, kvílející ze zoufalství.

„Získali jsme co jsme mohli,“ dodal velitel karavany a vytáhl malý pytlík, „a složili jsme se abychom vám pomohli s opravami.“

Flummox se usmál i když ty mince stačili sotva na ethanator z druhé ruky. Pravděpodobně by mohl Pana Jiskru prodat nějakému mladému golemancerovi. „Bylo mi potěšením. Pracoval jsem celou noc na záchraně našich životů. Myslím že do konce výpravy budu spát.“

Člověk více než rád souhlasil a naznačil vozům aby se daly do pohybu.

Sareb položil poslední rozeznatelnou část Pana Jiskry do vozu a rozložil přes ni polštáře a deky. „Máme z toho většinu“ řekl „a zatímco vršek pravděpodobně odletěl do moří zármutku, hlavní část se mi podařilo sesbírat. Pravděpodobně jde zachránit a opravit.“

„Dobře,“ řekl Flummox, balíc se do dek společně s úlomky železa. „Jdu spát na pár dní. Probuď mě jen když se objeví něco důležitého. Opravdu důležitého. Důležitějšího než jotun.“

„Ano,“ řekl Sareb. „Udělal jste správnou věc, víte, použítí Pana Jiskry.

„Já vždy dělám správnou věc. Už by jsi to mohl vědět,“ řekl Flummox a šáhl do kapsy. „Ten medajlon. Dal jsem ti ho, tak mi ho už můžeš vrátit.“

Sareb bez výrazu pohlédl na Flummoxe. „Když jsme ho nepotřebovali, tak jsem ho vrátil té mladé dámě. Byla velmi vděčná.“

„Ty co?“ řekl Flummox. „Slíbil jsi mi že ho budeš hlídat!“

„Nejbezpečnější to je u té dívky,“ řekl sylvari. „Nenapadlo mě bezpečnější místo.“

Flummox pohledl na svého pomocníka a po chvíli se usmál a přikývl. „Takže jsi lhal.“

Sareb odpověděl s úsměvem. „Malý podvod pro větší dobro,“ „taky by jste to měl někdy zkusit.“

Sedmiletý Braham stál zády otočený v rohu místnosti. Ruce měl sevřené a srdce mu silně bušilo. Nehty si zarýval do dlaní a jeho oči hořely dosud neprolitými slzami.

Šaman před chvílí dorazil a skláněl se nad lůžkem nemocného. Byla to příprava Borje the Sun Chaser, Brahamova otce, na jeho poslední cestu. Šamanova tichá píseň povstala a časem upadla navzdory nestálé záři ohně. Voněl po zeleni. Šamanovy kostěné korálky zavěšené ve vousech se navzájem dotýkaly při každém pohybu jeho tenkých rtů.

„Brahame,“ zaskřehotal Borje z postele a vzal si svou hůl. Šaman odstoupil do nejvzdálenějšího kouta tak hladce jako mlha při chmurném ránu.

Braham stál výš, ale zaváhal. Nechtěl jít blíže, nechtěl vidět otce v tomhle stavu a obával se, co to všechno znamená…

Borje obrátil svou dlaň vzhůru a rozložil své ztrhané prsty. „Pojď sem.“

Bosýma nohama, které se tiše pohybovaly po borovicové podlaze, přešel Braham vzdálenost, která ho dělila od jeho otce. Postavil se vedle kožichem pokryté postele a vynaložil veškerou svou sílu na to, aby rozhodně řekl „Jsem tady,“ a položil svou malou ruku na otcovo rameno.

Jeho kůže vystupovala ostře proti otcově tmavšímu odstínu. Bylo mu řečeno, že se narodil jako směsice světla a tmy, jelikož jeho matka měla mít sněhovou pokožku a otec hnědé medvědí zbarvení. Nikdy Brahama nenapadlo o tom takto uvažovat. Až do této chvíle, kdy si přál splynout co nejvíce se svým otcem. Být více jako on, velký válečník, legendární hrdina – Brahamův hrdina -, který nyní ležel naprosto zlomený na smrtelné posteli. Možná to nyní bylo poprvé, kdy Braham dostal vztek na cizince, kterým byla jeho matka, protože jej udělala něčím míň, než je jeho otec.

„Vlk pro mě přichází,“ řekl Borje. „A já s ním musím odejít k Mlhám. Chápeš, co to znamená?“

Brahamovi se bolestně sevřelo hrdlo. Dokázal jen přikývnout.

„Ty…“ záchvat kašle zakymácel s Borjem.

Braham zesílil sevření otcova ramena jako by s ním chtěl sdílet svou sedmiletou životní sílu.

„Zůstaneš tady v Cragstead,“ pokračoval Borje, když se jeho tělo uklidnilo. „Budeš mít útočiště v usedlosti Rugar s Yngvi a Brynhildrem. Tvá silná záda a ostré zuby vás ochrání. Nyní jste smečka.

Brahamovi těžkly nohy a on se ztěžka naklonil nad postel.

Borje natáhl ruku a poprosil Brahama, aby si lehl vedle něj. Braham nyní ležel jako v době, kdy byl dítětem. Natočil se proti teplu svého svalnatého otce. Bojoval se slzami tak urputně, až se nakonec rozlily do kožešiny, kde zabořil obličej. Borje si jej přitáhl k sobě ještě blíž.

„Tvá matka se jmenuje Eir Stegalkin. Zapamatuj si to. Ale nyní ti povím, co jsem kdysi řekl Yngvi a Brynhildt. Nikdo nesmí říct tvé matce, že jsem mrtev. Zakázal jsem to. Ona je schopna velkých věcí, jako jsi ty. Nesmí být v pokušení a odchýlit se od své cesty. Vlk jde vedle ní. Ale nemusíš se bát, chodí i vedle tebe, můj synu. Nikdy na to nezapomeň.“

Pak už následovalo jen ticho přerušované praskáním ohně a občasné pohyby šamanových kostěných korálků. Braham usnul vedle svého otce a probudil se až tehdy, kdy jej někdo zvedl a odnesl pryč

Jeho otec odešel s Vlkem.

Rox uslyšela hluk. V tu chvíli zasáhla její páteř šokující tlaková vlna, která postoupila až k samotné šíji. Klopýtla, a jakmile se otočila, uviděla vlnu prachu táhnoucí se od vchodu do dolu.

Srdce se jí zastavilo.

V mysli se jí rozléhalo škádlení v hlase Tullia.

„Nonus, ty hlupáku! O čem to mluvíš?“ Tullia se naklonil na bok a pohodil hlavou směrem k Nonus. „Ještě nikdy jste neviděli nahého norna?“

„Každý viděl nahého norna,“ prohlásil s hrdelním smíchem. Nonus mrkl nejprve na Tullia a hned poté na Rox. Přiřítil se dolů s takovým šramotem, jako by chtěl učinit prohlášení.

Smích skupiny se rozléhal ven.

„A co lidé?“ zeptal se Rufinus, jejich legionář, když zvedl vědro plné železa. „Raději by zemřeli, než aby je někdo oddělil od jejich oblečení.“

„Je to pravda,“ zavolal Horatia z druhé strany tunelu. „Slyšel jsem, že dokonce v oblečení i spí!“

„To je směšné!“ vykřikla Rox. „To musí být jejich brnění.“

Nonus zavrtěl svou hlavou s těžkými rohy. „Ne, slyšel jsem, že spí v hedvábí.“

„Možná mají citlivou kůži,“ navrhl Tullia s úšklebkem.

„Mám podezření,“ řekl Vitus, „že je to jejich skromností. Rox, už jste někdy sundali svůj starý otrhaný nátělník?“

„Ano,“ řekl Rufinus a silně praštil Rox do ramene, aby ji donutil pohnout. „Máme jej na sobě od té doby, co jsme ukončili výcvik.“

„To mé alespoň stále sedí,“ odpověděla Rox s posměškem.

Za chvíli warband pokračovala ve své práci. Ničení skály a tvoření kakofonie v dole, ten hudební chaos, který byl Rox tak blízký jako tlukot jejího vlastního srdce. Odmlčela se, opíraje se o svůj krumpáč, a sledovala svou warband – Pick warband. Vynořila se jí vzpomínka na dobu, kdy jako mláďata studovali fahrar, na dobu, kdy jim bylo konečně přiděleno povolání, a zvolili si jméno.

Nonus trval na tom, že Tullia bude Tullia Picknose. Tullia na to odsekl, že Nonus by měl být Pickflea. Horatia nabídl Pickscab jako vhodnou alternativu. Není se tudíž čemu divit, že to zase šlo s prací z kopce a opět skončili se záchvaty smíchu, než byli upozorněni z kasárenského monitoru.

Nakonec si každý z nich vybral úctyhodné jméno, které vyjadřovalo jeho osobnost. Nonus dostal Pickaxe, Tullia získala Pickright a Rufinus si vybral Pickiron. Vitus toužil po Silverpick, jelikož pokaždé se chtěl něčím odlišovat. A Rox byla jednohlasně pojmenována jako Pickheart pro její schopnost, jak Tullia řekl: „prorazit brnění kolem srdce.“

„Rox!“ Rufinus trefil kamínkem Rox do hlavy. „Jestli se chystáš snít, tak alespoň obstarej nějakou vodu. Vědro už vyschlo.“

Rox popadla velkou dřevěnou nádobu, která se užívá na odebírání vody z lomu a zvedla krumpáč na rameno. Její tlapky rozviřovaly důlní prach při každém kroku. Rox zarývala pomalu drápy a vychutnávala si pocit nečistoty s nimi.

Její domácí zvířátko bylo na půl zahrabáno na teplém místě, kde slunce proudilo přes vchod do dolu. Zavrtělo se a podívalo se na Rox, když se přiblížila.

„Psst,“ řekla Rox. „Spi, Skewer. Budu hned zpátky.“

Vyšla ven na čerstvý vzduch a přešla lom až ke studni. Při tom nezapomněla sledovat otvory dalších tunelů, kde se pohybovali ostatní důlní warbands. Kvůli nájezdníkům měla svůj krumpáč vždy v pohotovosti po jejím boku snad už odjakživa.

Srdeční tep Rox se opět panicky zrychlil.

„Zával!“ vykřikla.

Rozběhla se směrem k dolu a vrhla se na suť, pohybovala kameny a zoufale se snažila dost skrz. Prach se jí dostával do nosních dírek i úst.

„Tullia!“ zvolala. „Nonus!“

„Vydrž!“ přikázala jim s chraplavým hlasem. „Už jdu!“ nedokázala přijmout to, co se děje. Ne!

Volala jejich jména znovu a znovu, napjatě poslouchala, ale bez jakékoliv reakce, bez žádné známky života. „Horatia! Vitus! Rufinusi, prosím, zkuste udělat nějaký hluk, pokud mě slyšíte! „Odhazovala sutiny tak urputně, až její tlapky krvácely. Odhazovala tak dlouho, než přišel do lomu její vedoucí a odtáhl ji pryč. „Ne!“

„Tunel, celá ta věc se zhroutila,“ řekl vedoucí tak jemně, jak jen dokázal. „Jsou pryč.“

„Ne, oni jsou má warband. Potřebuji je. Bez nich jsem nikdo. Já jsem… nic.“ Všechna zbývající síla odešla od Rox tímto posledním slovem.

Vedoucí zmírnil sevření krumpáče a odhodil jej stranou, aby mohl Rox podepřít, protože jinak by se zhroutila. Jeho železná hlava přistála na skále a při posledním zazvonění, které se odráželo od stěn lomu, zněl v souladu úzkostný nářek Rox.

Lodní lávka klesla a Inspector Ellen Kiel se připravila na přivítání nováčků. Slova na přivítanou od člověka na vysoké pozici měla udržet všechny návštěvníky Southsun Cove při životě a zároveň nedotčené a Captain Magnus spoléhal na Ellen, že to dokáže. Magnus zastupoval celé Lionguard v nebezpečných vodách Kapitánské rady (Captain's Council). To nejmenší co by Kiel mohla udělat, aby ho podpořila, je že by předstírala hostesku pro bezradné zbohatlíky, kteří byli nalákáni na sliby Consortia o zábavě na pláži.

Uvítání nováčků na ostrově bez patřičného upozornění se ukázalo v minulosti jako katastrofální. Zranění turisté ovlivnili rozvojové plány Consortia, což ovlivnilo zastupitelé Kapitánské rady, kteří vzali Consortiu peníze, což ovlivnilo Magnuse, což ovlivnilo celý Lionguard. Takže Kiel tam stála s nuceným úsměvem a předstíraným optimismem, který rozhodně necítila.

Aspoň, že to byla malá skupina. Pár charrů a hrstka nornů, každý nejspíše upoutaný k jejich práci 'facilitátorů' nebo 'urovnávačů sporů' nebo jakkoliv jinak jak Consortium nazývalo tuto nájemnou hrubou sílu.

'Noví na Southsun Cove?', zeptala se Kiel

Jeden z charrů jí ukázal odznak Consortia na jeho brnění a s úsměvem dodal 'Pracujeme tady.'

Kiel sama sobě vynadala. Měla totiž poznat alespoň někoho mezi uprchlíky a pracovníky Consortia (což jsou občas jedni a ti samí), ale bylo zde moc nových tváří. Kiel se připravovala beze slova vypařit ve stejném momentě, kdy zahlídla poslední vystupující cestující.

Byla to působivá blondýna ve zlatém úboru, která zaujmula Kiel. Byla neslušná, ale zároveň elegantní, už na pohled kultivovaná, možná z vyšší vrstvy: perfektně vyrovnaná, elegantní chůze, její výraz byl klidný. Její oči avšak byly úzkostlivé a Kiel viděla pohled někoho zamyšleného, dumajícího nad nějakým vážným problémem.

Kiel se zájmem předstoupila a oslovila ji, 'Vítejte na Southsun Cove, slečno. Byla jste už někdy na našem ostrově?'

Blondýnčiny šlechetné oči se rozšířily a ztratily všechny známky nervozity. 'Velice Vám děkuji', řekla a její hlas byl slušný a okouzlující jako všechno na ni. 'tohle je vlastně moje první návštěva.' Natáhla ruku. 'Lady Kasmeer Meade. Prosím, říkejte mi Kasmeer.'

'Inspector Kiel zastupující Lionguard.' Kiel stiskla elegantní ruku a potřásla s ní. Kasmeeřin stisk byl pevný. Její nehty byly perfektně upravené a její pokožka výborně opečovávaná, ale nebyla to ruka někoho, kdo nikdy nedělal těžkou práci.

Jedno z kruhových okének na přídi lodi se otevřelo a urostlý chlápek v úzkém kostýmu se snažil prolézt skrz. Černý pasažér, domyslela si Kiel. Pustila Kasmeeřinu ruku a sledovala podivnou snahu muže, prorvat se tak úzkým otvorem. Když už protáhl oknem pas, lehce zakřičel a zahučel do oceánu.

Nakonec se zachytil za kraj paluby a vyhoupnul se nahoru. Jeho vlasy byly přilepené až na lebku a jeho drahý kostým byl totálně durch promočený. Celý promočený a chvějící se, se překulil na záda a funěl vyčerpáním a při tom vykašlával loky mořské vody.

Lady Kasmeer se podívala směrem k lodi. Tato malá nepříjemnost jí vykreslila vrásky na jejím jinak perfektním obličeji.

'Omluvte mě prosím, slečno.', přikývla Kiel k muži a prokřupla si dychtivě klouby. 'Musím někoho posadit za katr.'

'To nebude zapotřebí', řekla Kasmeer. 'Je to starý přítel. Snažila jsem se vyhnout starým přátelům, ale věřte mi, ten je neškodný.'

'Ale je to černý pasažér a je na mém ostrově, což z něho činí můj problém.'

'Přimlouvám se za něj. Nedělám to ráda, ale jestli bude dělat problémy, je to na mojí hlavu.'

Kiel se zastavila, trošku překvapená Kasmeeřiným výrokem. Žena z vyšších vrstev se toho muže nebála, ale nebyla úplně šťastná, že ho vidí. 'Chcete, abych ho někam odvedla?', zeptala se Kiel. 'Aspoň by vám to dalo šanci se uklidnit.', dodala.

'Ne děkuji.', odpověděla Kasmeer. 'Ale kdybyste mě dovedla na Pearl Islet¹, byla bych vám na tisíckrát vděčná.'

'To udělám mnohem radši.', řekla Kiel. 'Stejně jsem přidělená na obchůzku ostrova. Byla bych ráda, kdybych vám mohla dělat bodyguarda a průvodce dokud nedorazíte na Pearl Islet. I když by to znamenalo, že tu necháme vašeho přítele, aby se postaral sám o sebe.'

'Dokáže se o sebe postarat', Kasmeeřin hlas byl klidný a bezstarostný, ale přece jen byla znepokojená. 'Řekla jste ale bodyguard.' 'Je tento ostrov nebezpečný?'

'Obávám se, že ano. Zdejší zvěř má tendenci k útokům a zdejší obyvatelé na tom nejsou o moc lépe.'

'Dokonce i na Pearl Islet?'

'No, řekněme, že byste měla být v bezpečí za hradbami, slečno. Jen nechoďte sama dolu na pláž.'

'Prosím, říkejte mi Kasmeer, a děkuji za radu. Pracuji pro soukromého detektiva v Divinity's Reach a jsem tu kvůli potenciálním klientům, kteří mě pozvali na večeři právě na Pearl Islet. Neočekávám, že bychom jedli někde venku.' pousmála se mile. 'Určitě ne za ty ceny, co mi nabídli.'

Černý pasažér zavrčel, jakmile se dokázal posadit na palubu. Začal ždímat rukávy kabátu a vrátil mořskou vodu zpět, kam patří.

'Na rovinu.' Kieliny oči projely skrz muže. 'Jestli je nějakou součástí vašich problémů, řekněte mi to. Jsem tady mistr v řešení problémů.'

'Jste velice milá.' řekla Kasmeer. 'Ale Lord Faren je jeden ze šlechticů z Divinity's Reach, který není problémový. Používá svojí vlastní sbírku výzev, ale alespoň-' Kasmeer za zakuckala a poté se opět usmála. 'Alespoň nesoudí lidi podle okolností, které nemohou ovlivnit.'

'Vzácný kousek.', řekla Kiel. 'Svět potřebuje víc takových lidí.'

'Souhlasím. Ale nyní, pokud dovolíte: Ráda bych se porozhlédla na vašem ostrově.'

'Doprovodím Vás na Pearl Islet. Pokud budete někdy poté potřebovat s čímkoliv pomoci, zavolejte si nebližšího Lionguarda a ptejte se na mě.'

'Budu, buďte si jistá.' Řekla Kasmeer s úsměvem v tváři. 'Southsun Cove bude nejspíše více problematický, než mi bylo oznámeno, ale cítím se bezpečně s šéfem pořádku po mém boku.'

Kiel zaslechla v dálce vřískot karky a řev reef drake². Představovala si jejich vzájemný boj a někoho dalšího v jejich dostřelu. Vyobrazila si Consorionské urovnávače sporů bojující proti nepoddajným místním. Vzala v potaz žraloky ve vodě, reef ridery³ v horách a nelítostné mořské proudy, které stáhly neopatrné plavce hluboko do moře. Zajímalo jí, jestli lidé jako Kasmeer budou zde vůbec někdy v bezpečí, nehledě na to, kdo je po jejich boku.

'Tudy, sle-' Kiel si včas uvědomila a řekla, 'Kasmeer, vím, že budete mít nezapomenutelný pobyt. Tak honem, ať už jsme bezpečně ve vašem hotelu a poté bezpečně zase domů.'

Lidé jako Kasmeer by zde měli být v bezpečí, řekla si Kiel pro sebe. Musí být. Byla to její práce, aby byli v bezpečí a kapitán Magnus na ní spoléhal.

¹ - Perlový ostrůvek

² – Útesový drak

³ – Útesový jezdec

Provizorní Junior Executive Blingg funěl, když stěží došel ke svým dveřím. Nazvat jeho příbytek skromným bylo příliš velkorysé. Spíše to byla barabizna, postesknul si. Consortium zajišťovalo ubytování pro své zaměstnance podle jejich loňského výkonu a podle všeho Blinggův loňský rok byl doceněný možná tak jen na skrittí noru.

'PJE Blingg se vrací domů,' zvolal. V minulosti totiž zjistil, že když se neohlásí, ještě předtím než otevře dveře, Consortium pošle golema, aby ho zpacifikoval a stál mu na uších tak dlouho, dokud neprokáže svojí identitu. Někteří vedoucí Consortia považovali golemy jako klenoty jejich práce. Ten Blinggův byl spíše šikanující/slídící/tyranizující, který byl přesunutý k němu po jeho mizerném loňském roce.

Interiér Blinggovy barabizny byl tichý a klidný. 'Neslyšel jsi mě? Jsem -' začal, ale tvrdá bota ho nakopla do jeho asurských zad a poslala ho na druhou stranu pokoje, s obličejem dřoucím tvrdou dřevěnou podlahu. Dveře se zavřely, nechaly Blingga lapajícího po dechu v temnotě s obličejem plných odřenin a hrdlem plného strachu.

'Subdirector Blingg.' Hlas byl jemný, kultivovaný a znepokojivě klidný. Blingg poznal mluvčího a začal se dusit jeho rostoucí panikou.

'Canach?' Zapištěl Blingg.

Vetřelec škrtl zápalkou, ukazující jeho chladný a bezvýrazný obličej. Byl to opravdu Canach, sylvárský žoldák byl každým kouskem děsivý přesně tak, jak si ho Blingg pamatoval.

Jakmile viděl v Blinggově obličeji, že ho poznal, Canach uhasil švihnutím zápěstí sirku a na místnost opět padla temnota.

'Noll.' Blingg neslyšel sylvara se hýbat, ale Canachův hlas se nyní ozval za ním, přesně za levým uchem. 'Kde je?'

Blingg měl problémy, aby nezněl vystrašeně. 'Já,no - já ti nic neřeknu. Přesně za to sem byl degradovaný.'

'Noll.' Řekl opět Canach, přerušený kovovým zvukem své dýky, kterou si vysouval z pouzdra. 'Kde je? Minulý týden na mě zaútočila další skupinka na volné noze. Dva lidé a charr si přišli pro mojí hlavu s pozdravem od Nolla.'

'S tím já nemám nic společného.' Blingg doufal, že zněl odvážněji než předtím. 'A kde je můj golem? Jsem za něj zodpovědný, víte?'

'Nezajímej se o golema.' Zpoza Blingga, Canach škrtl další sirku a hodil jí přes hlavu asury na zem. Přistála vedle hrubě tkaného pytle, ležícího mezi Blinggem a dveřmi, dost velký na to, aby si ho Blingg musel hodit přes rameno, aby ho unesl. Pytel obsahoval tři nepravidelné tvary a měl malou, tmavou skvrnu prosakující skrze spodek pytle, tvořící kaluž pod ním.

'Noll nedostane hlavu, kterou očekával. Ale mám pro něj tyhlety.'

Sirka prskala a začala dohořívat v momentě, kdy Blingg stále zíral na děsivý pytel, zafixovaný na pár rohů, které protrhly pytel na jedné straně. Snažil se vymyslet, co řekne, aby v pytli neskončila také jeho hlava. 'Oh,' nakonec z něho vypadlo.

'Podcenili mě. A nyní si vyřeším pár věcí se starým kolegou. Pokud mi neposkytneš něco, co mi pomůže, vezmu si kousek tebe s sebou, až odejdu.'

'Southsun Cove.' Blingg si olízl úzkostlivě rty. 'Noll zakládá utečenecké tábory, aby dal nový začátek ubohým obětem Molten Alliance.'

'Což znamená, že nebyli schopni prodat dostatek dovolenkových balíčků na ostrov.' Canach byl dostatečně blízko, aby Blingg slyšel šustění listnatých vlasů a aby cítil vůni čerstvě posekané trávy. 'Nebo že potřebují čerstvý příliv levné pracovní síly.'

'Vlastně oboje' Blingg se rozhodl, že říci všechno na rovinu, bude pro něj největší šance na přežití noci. 'A nejde to dobře. Většina osadníků by už odjela, nebýt smluv, které podepsali.

Canach byl potichu ve tmě strašidelně dlouho a pak řekl, 'Tyhle smlouvy jsou na Southsun Cove?'

'Originály ano. Kopie také, znám Nolla. Založil je na HQ do oddělení Archivů.'

Blingg uslyšel, jak Canachova dýka zajela do pouzdra. Naděje začala převyšovat jeho strach. 'Znamená to, že budu žít?'

'Pro tentokrát.'

Dveře Blinggovy barabizny se otevřely a vpustily proud denního světla dovnitř. Krvavý pytel zmizel, ale krvavá kaluž zůstala.

Nabuzený, Blingg zamrzl, 'Moment. A co já? Udělají ze mě jednu z Owainin omelet za to, že tu s tebou mluvím.

Canach se zastavil ve dveřích, držící odporný pytel, který mu visí z ruky. 'Neplánuju nikomu říkat, že jsem tu byl a ty bys taky neměl.'

Blinggova mrzutost převršila jeho sebezáchovu a vydal ze sebe pohrdavý, neslušný zvuk. 'Skvělý plán. Pojďme nic neříkat a doufat v nejlepší.' Zastavil se, a když ho Canach nezabil nebo mu nevyhrožoval, pokračoval. 'A co můj golem? Musím za něj zaplatit, pokud se-'

'Začni spořit potom. Mám nápad, jak využit tvého houževnatého kovového přítele. Ale neboj se, využiju ho na lepší účely, než si ho měl ty.'

Dveře práskly a pokoj opět upadl do temnoty. Po chvilce Blingg zhluboka vydechl a zadkem spadl na zem. Mohl by nahlásit ztraceného golema s tím, že nemá vůbec ponětí, kam zmizel nebo proč a byla by to 100% pravda. Jako věrný zaměstnanec Consortia měl povinnost najít vyššího představeného a varovat jeho bývalého kolegu Nolla před tím, co ho čeká. Měl by hned vyskočit, běžet přímo do hlavní kanceláře a říct jim všechno.

Místo toho se vyhýbal jeho olejové lampě na nočním stolku a bloudil po tmě, dokud nenašel flašku hnusného grogu, který si schovával pod postelí.

'Hodně štěstí, Nolle,' řekl nahlas. Otevřel flašku, zahodil víčko někam do temné a prázdné místnosti a zhluboka se napil. Blingg se zachvěl, když se pálivý grog prodíral k jeho žaludku. 'Budeš ho potřebovat.'

Kapitola: 1 / 2

Část 1

Chlapci nemohlo být více než osmnáct let. V kaluži krve se odrážela světla Divinity’s Reach a jeho smrt se stále ozývala tam a zpět mezi mýma ušima.

Drsně jsem řekla: „Zabil jsi ho.“

„Dělal jsem pouze svou práci.“ Ministerský Guard Henrick Baker se přemístil ke mně tak blízko, že jsem cítila tu samolibost z jeho dechu. Byl oblečen do uniformy stejné jako mám já, karmínové a stříbrné barvy, kterou jsem začala nosit při vstupu do Ministry Guard. On přísahal to samé, co já – chránit a sloužit Krytan Ministry a Divinity’s Reach. A přesto zabil bez zaváhání a vyslechnutí tohoto mladého občana.

Jedním rychlým a nečekaným pohybem jsem s ním praštila o kamennou zeď, předloktím jej silně stikla pod bradou, s chodidly zabořenými ve vyhlídce odvety. Provedla jsem nekromantský záblesk vycházející z prstů mé ruky – v blízkosti jeho oka, bez kterého nemůže být.

Vyhnul se. Odvrátil rychle tvář od číhající hrozby.

Hlas mi nezněl vůbec jako můj vlastní. „Měli jsme ho jen vzít k výslechu!“

„To možná byly tvé rozkazy, ale mé zněly jinak.“ Baker měl tu drzost, aby vydával sám sebe za nevinného. Navíc se choval, jako by byl něco víc než já. „Byla to mise, kde ti bylo sděleno jen to, co jsi potřebovala vědět.“

Ministerstvu se doslechly zvěsti, že se chlapec stal svědkem hrůzného činu. Můj přímý nadřízený vyslal mě a Bakera, abysme ho přivedli. Jeho. Přivedli. Ne zabili!

„Nemůžeš odejít pryč,“ řekla jsem, bez známky humoru.

„Co můžeš udělat? Odvést mě k Seraphům? Jakmile uvidí, co jsi mi způsobila, spálí tě. Pak bys z nás dvou byla ty, kdo má problém.

Mé nitro mi řeklo, že měl pravdu. Ze smradu na Ministry Guard se mi obrací žaludek již příliš dlouho. Stlačila jsem ho naposledy pod bradou, bouchnul hlavou o kamenou zeď a pak jsem ho pustila. Nechtěla jsem, nicméně jsem se otočila k němu zády.

„Dobrý nápad,“ řekl. „Poslyš, nebuď naivní. Co je jeden mrtvý cizinec z tisíce v tomto městě? Ministerstvo nás udržuje v bezpečí, a to je vše, na čem nyní záleží. Drž hlavu dole a dělej, co jsem ti řekl. Možná pak pokročíš do vyššího statusu. Jdu zpátky do pracovny, než nějaký zvědavý občan přijde.“

Třásla jsem se tak, že jsem mu nemohla ani odpovědět. Jen jsem sledovala, jak odchází, poslouchala klepání podpatků dřevěných bot na dlažbě a uvědomila si, že tohle je poslední kapka, je to definitivní konec, nezvratný důkaz, že jsem s nesprávnými lidmi.

„Halo?“ řekl někdo hlasem tichým jako duch.

Otočila jsem se na podpatku a ocitla se v tváří v tvář duchovi – duchovi zabitého chlapce. Schopnosti nekromanta spustily ve mně reakci na přítomnost mrtvých. Nechala jsem sílu proudit mým tělem.

Část 2

„Halo?“ duch chlapce opakuje, začíná panikařit. „Je tu někdo?“ byl otočený zády ke mně.

Zeslabila jsem svůj hlas jako bych mluvila k zvířeti zahnanému do kouta nebo k vyděšenému dítěti. „Mendele. Je to v pořádku. Nejsi sám.“

Mohla bych zmírnit jeho přechod… když už nic jiného, pošlu ho k Mists, kde… no, kdo ví, jestli to tam bude lepší než zde. Pravděpodobně ne.

„Kdo… kdo jsi?“ éter změnil jeho slova.

„Na tom již nezáleží. Pověz mi jednu věc, a pak tě pošlu k bohům. Jakého zločinu jsi byl včera svědkem?“

Chlapcova průsvitnost se čeřila a viděla jsem strach v jeho tváři. „Já… já…“

Soustředila jsem na něj svou magii, vedenou jako matčin dotek a viděla jej, jak se pomalu uklidňuje. „Můžeš mi to říct.“

Zabořil obličej do dlaní. „Vzali… ženu.. do sklepa. Použili temnou magii. Křičela, ale bylo ticho. Otevřela ústa, ale žádný zvuk z nich nevycházel. Její oči…“

„Dobře, kdo to udělal?“

Poprvé za celou dobu se duch chlapce podíval přímo na mě a řekl: „Ministr-“

Cítila jsem energii praskající za mnou zlomek vteřiny před výbuchem. Někdo vystřelil kolem mého levého ucha a instinkt mi nařídil uhnout na stranu. Ale kouzlo nebylo určeno pro mě. Zasáhlo ducha chlapce z náměstí do hrudi a odhodilo jej dozadu – za nohy do vzduchu.

Duch chlapce zakřičel, jak se jeho hrudník zhroutil, a pak byl nasát zpět do nové struktury těla otvorem v roztrhaném oblečení.

Během chvilky jsem se dostala na nohy, ale pro ducha chlapce bylo již příliš pozdě. Posunula jsem se do režimu lovce. Druhý nekromant už mezitím stihnul stáhnout ocas a utéct, takže energetickou stopu jsem mohla sledovat, pokud bych si pospíšila. Rozběhla jsem se.

Na konci uličky jsem vletěla do široké ulice a zastavila se, abych si prohlédla, kde je má kořist.

Oblak mrtvého vzduchu praskal nakloněný kolem mého těla a nechtěl mě opustit. Zkažený vzduch obsahující částice kontaminoval mou kůži a oblečení, zdržoval se mi v ústech a nosu a z mých očí dělal vodu. Obrnila jsem se proti němu. Člověk by si myslel, že nekromanti jsou na podobné věci zvyklí, ale není to vůbec příjemné. Naše tělo reaguje automaticky. Ubránila jsem se nutkání zvracet a prohledávala své okolí.

Tady! Černě oblečená postava v plášti proklouzla ve stínu na protější straně ulice.

Běžela jsem za postavou a doháněla ji, když v tu chvíli zahnula na dalším rohu. Poučila jsem se, a tak jsem zpomalila, až jsem nakonec úplně zastavila, přikrčila se a vyhlédla zpod okraje.

Žádné kouzlo mě nepraštilo do obličeje. Nebyl zde žádný cíl čekající na boj. Nikdo.

Pomalu jsem vstala, a když jsem dosáhla své plné výšky, někdo se ke mně ze zadu přitiskl. Ruce měl ovinuté kolem mě tak důvěrně, že žádný z instinktů na boj či útěk nezareagoval. Pak se mi však objevil nůž na krku…

Ztuhnula jsem. Když se to stane, nemůžete skoro nic dělat, ale můžete poslouchat.

Hluboký hlas mi zašeptal kousek od ucha: „Uklidni se.“ Necítila jsem žádnou magickou sílu z mého věznitele. Byl to někdo jiný. „Ten muž, kterého honíš, je Kraig the Bleak. Kouzelník k pronájmu. Pravděpodobně už ho nikdy neuvidíš.

Zeptala jsem se: „Kdo jsi?“

„Pozorně poslouchej,“ řekl hluboký hlas. „Existují síly pracující v tomto město, v tomto světě, které nás všechny stáhnou dolů, pokud jim to dovolíme. Společně, ty a já, to můžeme změnit.

Moje tělo se uvolnilo, smysly se dostávaly do pozoru a já jsem konečně chytila opět dech. „A co třeba začít náš vztah pozitivnějším stylem.“ Můj smysl pro humor se vrátil.

„Tím, který nezapomeneš. Budu ti na blízku. Můžeš mi říkat E.“

Než jsem se nadála, byla jsem volná a nezraněná. Otočila jsem se, ale nikdo tam již nebyl. Můj únosce – E – mě zde nechal stát, samotnou, na ulici bez měsíčního světla, na okraji dlážděné ulice, která páchla hnijící zeleninou a psím trusem, a vše, na co jsem dokázala myslet, bylo to, že si musím najít novou práci.

Následující den jsem změnila svůj odznak. Den potom jsem vzala můj první případ jako Marjory Delaqua, soukromý detektiv. Najala jsem se sama, abych odhalila spiknutí v případu vraždy chlapce. Zatím jsem neuspěla, ale to přijde. Když už nic jiného, všichni nakonec skončí v Mists a my nekromanti máme velkou dávku trpělivosti.

Neznámí piráti se bez jediného varování objevili v Tyrii – nepřišli však z vody, ale ze vzduchu! Obyvatelé Lion’s Arch spíše než k vodě hledí na oblohu, očekávají se problémy.

Vyšetřující lidé z Lví gardy, které vede Ellen Kiel, se snaží přijít na to, co tito piráti chtějí, a odkud vlastně přišli. Výňatek ze zprávy, která byla sepsána po prvních Aetherbladských náletech na město je zobrazen níže, seznamte se s ní.

LIONGUARDSKÁ ZPRÁVA O TRESTNÉ ČINNOSTI 06.18.b.1325-44

Vyšetřovatel: Ellen Kiel, Inspektor Hodnost 3

Číslo odznaku: 6843257Z/665

Název proviněného jednotlivce, nebo skupiny: “Aetherblades”

Popis trestné činnosti proti lidu Lion’s Arch:

• Krádež
• Útok
• Vražda

Fakta

Aetherblades se poprvé objevili během pořádání 1326. oslav Dračí řežby. Zaútočili na členy Kapitánské rady, které zranili podivným elektrickým výbojem během slavnostního zapálení dračí podobizny. Až do dnešního dne není jasné, zda-li mají v rukávu nějaký elektrický trik, nebo jestli prostě využili příležitosti během oslav.

V Lion’s Archských záznamech neexistuje žádná zmínka o těchto pirátech, avšak byli jsme schopni zajmout některé jejich níže postavené členy. Z výslechů jsme se dozvěděli, že se nazývají Aetherblades a že vlastní více lodí. Nepodařilo se ale zjistit ani počet lodí, ani jméno jejich vůdce. Zajmutí Aetherblades předvedli neobvyklou věrnost ke svému vůdci a také mají tendenci šíleně se smát pokaždé, když jim položíme nějakou otázku. Ať je jejich vůdce kdokoliv, mají z něho větší strach než z vězení.

Aetherblades je multi-rasové uskupení, které používá magii. Také nosí zbraň, kterou v Tyrii není možné spatřit: Dlouhá a uzká čepel, které říkají rapír.

Svědecké výpovědi

Svědecké výpovědi byly velice pestré a občas i protichůdné. Přesto jsem vypsala potvrzené zprávy společně se svými poznámkami, které jsou v závorkách.

• Aetherblades přiletěli vzducholodí, avšak takovou jsme nikdy neviděli. Nejčastěji byla popisována jako létající loď, která svítí modře a za sebou nechává „zkázu“ (správnost diskutabilní)
• Aetherblades mají drahé brnění zdobené ozubenými kolečky. I když se liší barvou, nevypadají jako žádní již zdokumentovaní piráti. (Viz. přiložené nákresy, které zhotovil umělec Lví gardy)
• Jsou organizovaní a disciplinovaní, útočí koordinovaně a bojují jako celek
• Zabíjejí bez rodílu a bez lítosti
• Do Lion’s Arch přiletěli z jihozápadu
• Mezi obyvatele Lion’s Arch se vmísili o několik dní dříve, než vypukla jejich trestná činnost proti městu

Závěr

V tuto chvíli je velmi těžké nějaký udělat, můžeme jen spekulovat o Aetherblades, avšak věřím, že některé informace od svědků postačí na dobré odhady. Předně musejí být velmi dobře placení. Jejich vzducholodě musely stát spoustu peněz a jejich brnění je dělané na míru. To poukazuje na bohaté patrony, nebo na velmi lukrativní obchodní praktiky.

Zajatí Aetherbladesové nevykazují žádnou znalost mechamagických znalostí. Věřím, že se museli spojit s jednotlivcem a nebo skupinou, která tyto znalosti má, a stará se o lodě, ale na nájezdy s nimi nejezdí.

Aetherblades se objevili teprve nedávno. Lví garda rozeslala dopisy do jiných měst. Všechna města potvrdila, že o nich neslyšeli až do útoku na Lion’s Arch. To znamená, že do nájezdu museli býti skvěle ukryti, nebo jde o zcela novou skupinu. Obě možnosti poukazují na to, že mají bohatého sponzora s konkrétními a nepochybně i s ďábelskými plány.

Probíhají šetření

• Budeme se snažit od zajatých Aetherbladesů získat více informací.
• Budeme pokračovat ve vyšetřování útoku na Dračí řežbě.
• Budeme rozvěšovat další plakáty na vyhlídkových místech v okolí města, abychom poskytli včasné varování. Tím bychom se měli dostat do více koncentrovaného protiútoku.
• Budeme naše poznatky šířit mezi obyvatele Lion’s Arch, aby byli lépe vybaveni a připraveni na obranu našeho města.

Podpis: Inspektorka Ellen Kiel

Písařova poznámka: Následující zpráva byla získána, bezpochyby bez povolení ze Zephyr Sanctum a roku 1326 se dostala do rukou Durmand Priory. Autor zůstává nezveřejněný a pravdomluvnost a autentičnost této zprávy není zaručena. Věřte pouze na vlastní riziko.

09 Období Scion 1320

Únava a teplo nás možná zabije dříve, než se odtud dostaneme, pokud nás podrážděné menšiny nedostanou první. Pouštní vítr fouká písek do všech věcí. Zrnka jsou jako malí kousaví roztoči, které se vám dostanou mezi kůži a oblečení, přilepí se vám na plešku a brousí vám prsty na nohou.

Moji společníci jsou mlčenliví po čas cesty, a jak se přibližujeme bitevnímu poli, zastavili jsme se a diskutovali o všem nepodstatném týkající se našeho přežití. Jsme příliš unavení na to, abychom něco dělali navíc kromě potácení se dále.

Je to jako kdyby vítr, slunce a počasí se domluvili, aby zbrzdili náš postup. Začíná mi docházet, proč má někdo zájem o to, aby se tohle stalo nečím doupětem.

10 Období Scion 1320

Naše cesta do Crystal Desert je delší, než se očekávalo. Počasí dokázalo, že je nepředvídatelné, ale nakonec jsme dorazili do cílové destinace.

Píšu toto nyní z kopce, ze kterého vidím na bojiště. Vzduch plný vážností stoupá z písku ve vlnách jako mihotání tepla, dělajíc dýchání těžší. Zde Destiny's Edge bojovala s krystalovým drakem a kde naše ochránkyně zemřela, když nás bránila před svým rodem. Myslím, že vidím odtud zbytky krystalů z jejího těla. Zítra budeme vědět víc.

11 Období Scion 1320

Naši předchůdci, trpasličí bratrstvo, věděli, že je jiná. Vytvořili s ní alianci a nechali si jí vlézt do své mysli. Bránili její odkaz dokud to šlo, ale jejich rasa bohužel není nesmrtelná. Osud rozhodl jinak a tak pochodeň byla předána mým předkům. Schovali jsme se na stovky let, pomáhali jsme jí, jak jsme jen mohli a drželi jsme její tajemství. Ranilo mě to srdce, že jsme s ní neprožili její poslední chvíle. Žila tisíce let a stejně odešla během mrknutí oka.

Přišli jsme sem, abychom získali zbytky z jejího magického těla, aby její posvátné kosti nespadli do špatných rukou. Draci konzumují magii, ale neničí jí. Drží jí v sobě, jako houba drží vodu. Jen doufám, že jsme rychlejší než mrchožrouti a zoufalci prahnoucí po moci, kteří by použili její tělo, aby se posunuli blíž k vlastnímu zlu nebo k jejím sobeckým intrikám.

Vím, jak cenné jsou její krystaly. Jen když jsem jich pár držel, dokázal jsem chodit po větru, řídit blesky a ovládat slunce, jak se mi zachtělo. Vezmeme její zbytky sebou a postavíme novou svatyni, kde se můžeme povznést nad světské násilí světa. Tam budeme rozvíjet mír a zasévat krystaly, které vyrobíme díky její magii, proto aby ostatní také okusili její odkaz.

Napíšu nějaké důkazy o tom, že se sem už nevrátím, až tuhletu opuštěnou poušť opustím. Je vším, co my nejsme: nehostinná, bez života a krutá. Vezmeme jí k jejímu místu k odpočinku, kde bude vát svěží vánek a bude svítit mírný slunečný svit. Zaslouží si to.

Byla stará jako Shiverpeaks, starší než bozi. Nikdo už neuslyší její pravé jméno správně vyslovit. A tak si jí budeme pamatovat jen jako Glint, jediná dračice, která bojovalo proti zničení našeho světa. Dokud žijeme, nebude nikdy zapomenuta.

Evon Gnashblade stál v pozoru před legionářem Aria Gnashfang spolu s dalšími členy jeho warband. Ve vzduchu bylo znepokojující ticho mezi ním a jeho nadřízeným.

'Proč jsi neudělal to, co jsem ti řekla, vojáku?' Gnashfang zavrčela. 'Rozuměl jsi mým pokynům, ne?' Posunula se tak blízko k Evonovi, čenich na čenich, až dýchali stejný vzduch.

Atmosféra byla napjatá, Evon zdvihl svůj čenich výše. 'Žádám o povolení svobodně mluvit, pane.'

'Oh, konečně se k něčemu dostáváme. Prosím, svěř se nám.'

Evon zaregistroval pohyb ostatních jeho kumpánů, jak odcházejí. Pocítil pocit nadřazenosti, jejich odchod znamenal zbabělost. Ještě více upevnilo jeho přesvědčení, které registroval poslední dny, už od té doby, co poprvé slyšel rozkazy svojí šéfové.

Evon byl dobrým vojákem celých 20 let od svého narození. Exceloval ve fahraru, sklízel obdiv nejprestižnějších důstojníků Ash Legionu a nikdy se nevyptával na rozkazy - až do tohoto momentu. Volil opatrná slova.

'Nejsem si jistý, že tento přístup bude mít výsledek, který si přejete, legionáři.'

Gnashfang zavrčela. 'Nejsi si jistý? Nuže, nech mě tě ujistit. Pokud se tak nestane, moje čepel si přijde pro tebe. Rozumíš, co říkám?'

'Pane', Evon to zkusil znovu, mluvil rychle, než ho Gnashfang mohla sundat, 'Lidé z Lion's Arch nebudou reagovat na výhružky. Musí cítit, že dostanou něco na oplátku za jejich investici. Nejsou to hloupí farmáři. Jsou to sice piráti, ale už se zcivilizovali. Upřednostňují výměnu a prohnanost. Vaše zastrašovací strategie je na nic. Není to styl Ash.' Došel mu dech a musel se zhluboka nadechnout.

Jeden koutek Gnashfanginího rtu zacukal, odhalujíc dlouhý, bílý tesák. 'Oh, zaplatí za ochranu nebo je donutíme litovat, že nezaplatili. Zmiz mi z očí nebo si rozmyslím, že jsem tě nechala naživu.

Možnosti proudili a střetávali se v Evonově mysli. Měl jich pár k dispozici, ale jediná věc, která ho nikdy nenapadla, byla pochybnost. Rozhodl se, jak bude pokračovat.

Evon si odfrkl. 'Nemohu Vám dovolit pokračovat v této cestě. Nepomohu Vám vydírat obyvatelé Lion's Arch. Není to způsob, jak nastolit oporu.' Jak mluvil, jeho krční tepna začala tepat. Jeho paže byly v klidu podél jeho boků, ruku držíc na jílci své dýky. Jeho povědomí se zvětšilo, periferní vidění rozšířilo.

Gnashfang nemohla nechat tuhle urážku bez povšimnutí. Skrze rozzuřené zuby, řekla, 'Nezajímá mě, co si myslíš, ty nulo. Jsi vyhoštěn z warband, navždy!'

S působivým mávnutím své paže, Gnashfang vytáhla meč z pochvy a švihla po Evonově hlavě.

Evon byl rychlejší.

Rychlým dvojitým krokem, přistoupil k legionářce a vyblokoval seknutí meče. S volnou rukou se chytnul jednoho z jejího rohu, stáhl ho dolů a ustoupil, použil svojí váhu při tomhle pohybu. Poté zapíchl svojí dýku hluboko do krku Gnashblade a trhnul s ní podél páteře.

Zvuk meče rachotícího o podlahu osvobodil Gnashinu warband z jejich šoku a pospíchali odtrhnout Evona dál od svého legionářky.

Evon ustoupil zpátky a sledoval, jak pokládají Gnashfang k zemi, s vědomím, že už je pozdě, aby jí zachránili. Čekal, zatímco krev z čepele jeho dýky kapala na jeho ruku.

Když se konečně ostatní na něj otočili, byl připraven se bránit.

'Nyní jsem legionářem já,' řekl. 'Uděláte to, co řeknu nebo se přidáte k Gnashfang v Mistech. Nějaké otázky?'

Ne všichni z warbandu kývly hlavou, ale nikdo ani nevyjádřil nesouhlas.

'Dobrá. Uspořádejte jí čestnou hranici dnes večer. Zítra založíme Black Lion Trading Company - pořádně.

Warband zdvihl tělo Gnashfang a odnesl ho pryč. Evon se nepohnul, dokud nezmizeli, aby neviděli jeho pomalý pokles po zdi, aby si mohl sednout na zem. Zaměřoval se na dýchání. Mohl by být mrtvý, pokud by ho Gnashfang nepodcenila. Ale risk se vyplatil. Black Lion Trading Company byla jeho.

Loď se potápěla. Malá Ellen Kiel se choulila u rodičů v kajutě, čekajíc na ně, až se pro ní vrátí.

Voda se zvedala, vířící a černá. Špinavý, mastný lesk se držel na hladině. Byla studená, přímo ledová, když se dostala k jejím kotníkům.

Ellen se namáčkla do rohu, jak jen mohla.

Komoda se zvrhla, otevřela se a vyklopila všechen jejich majetek: oblečení, toaletní potřeby a knihy. Všechno spadlo do vody a brzy se potopilo z jejího dohledu.

'Mami?' Ellen zvolala. 'Mami, kde jsi?'

Obludné zavrzání se ozvalo ze spodku lodi a loď zapraskala.

'Mami!'

Voda byla neúprosná. Během chvilky, zaplnila kabinu od podlahy až po strop, zatímco se stěny zlomily nakřivo.

S tělem třesoucím se mimo kontrolu, Elen šlapala s obtížemi vodu. Její slzy se smísily se slaným mořem, ztratily se jako ona ve vodní rozlehlosti.

Když jí voda převršila, Ellen slíbila bohům, že bude navždy hodná dívka, jen za to, aby za ní poslali její rodiče. Prosím, tiše prosila. Budu hodná!

Najednou, něco velkého a silného se jí omotalo kolem kotníků a táhlo směrem dolů.

Téměř zakřičela ve strachu nebo ve víře, ale pohybovala se ve vodě tak rychle, že se jí plnil nos vodou. Začal kašlat a dusit-nechajíc zuřivé moře proudit sní.

Další věc, co si pamatuje je, že se její hlava se vynořila na vzduch a nadechla se. Její plíce a žaludek odmítly vodu s bolestivým rozhodnutím.

Tlustý kruh kolem jejího pasu držel její hlavu nad hladinou a drsný hlas jí zavrčel do ucha. 'A je to. Všechno to vykašli. Budeš v pořádku.'

Ellen se pevně chytla norna, který jí měl v rukou. Její prsty se sevřely kolem jeho vlasů a nepovolily ani potom, co jí dostal na palubu záchranné lodi a zabalil jí do deky.

'Už je to v pohodě, dítě,' řekl. 'Jak se jmenuješ?'

'Ellen'

'Já jsem Magnus. Tvoji rodiče jsou na té lodi?'

Ellen zakývala hlavou. 'Máma a táta.'

'Máme tam pár lidí, co je hledají. Bude to v pořádku. Už se mě můžeš pustit.' Magnus šetrně sundal její malou ruku svou velkou rukou.

'Ne!' Ellen si trvala na svém a chytla se ještě pevněji.

'Dobrá, dobrá.' Magnus jí objal svými rukama. 'Dnešek je správný den, na to se bát. Máš zítřek a zbytek života na to, abys byla statečná.'

Frosbite vždy chodil v Black Citadel trošku přidrzle. Rox si nebyla jistá, zda se její albínský devourer cítí posílený vlnou síly a důvěry vojáků High Legion a nebo zda je zastrašený a snaží se to jen schovat, aby zapadl.

Ať tak či onak, byla ráda, že alespoň jeden z nich vypadá statečně. Tribune Brimstone si jí osobně zavolal do své kanceláře, opět, a dostal jí tím do záchvatu tiché paniky, opět. Ve městě plného děsivých autorit, Rytlock Brimstone byl ten nejděsivější; notoricky popudlivý, náročný na potěšení… a vše co Rox chtěla, záleželo na její schopnostech ho zaujmout.

Udělala všechna možná opatření, která mohla: když se vzbudila, udělala kruh palcem a ukazováčkem a třikrát do něj plivla. Nasadila si svůj nejnovější pár bot a vyšla pozpátku z kasáren, aby zmátla jakoukoli smůlu, která by jí mohla pronásledovat. Měla u sebe její dva nejšťastnější amulety (první byl úplně první kus železa, který vytěžila a jednoduchý ocelový prsten, který jí dal Primus Drillbit, když dostudovala fahrar) na řetízku kolem krku. Doufala, že všechny tyhle věci budou stačit, aby uspokojila měnící se přízeň štěstí, a dovolí jí uspět nebo propadnout se na základě vlastních zásluh.

ˮPojď kamaráde,ˮ řekla Frostbitovi. ˮTribune čeká.ˮ

Devourer nadšeně zahvízdal a postavil se vedle ní, když vstupovali do Jádra a stoupali po kruhové lodní lávce do třetího patra. Laria, Rytlockova vojenská asistentka zrovna vycházela z jeho kanceláře.

ˮJe uvnitř?ˮ Zeptala se Rox.

Laria přikývla. ˮAle nemá dobrou náladu. Dávej si pozor.ˮ A mrkla na Frostbita. ˮA dávej si pozor i na něj. Nehodlám uklízet další devourerský bordel.ˮ

Laria odběhla pryč a Frostbite lehce zavrčel, když odcházela, jeho klepeta se zachvěla.

ˮNezlob se na ní,ˮ řekla Rox. ˮByl jsi to ty, kdo jí pochcal boty.ˮ

ˮRox!ˮ Rytlockův hlas se ozval z kanceláře. ˮPojď sem.ˮ

Roxyina ruka rychle kmitala mezi rudou a prstenem, aby se ujistila, že tam stále jsou. ˮJdeme, Frostbite,ˮ řekla. ˮA chovej se slušně, prosím.ˮ

Rytlock stál za stolem. Laria měla pravdu: Tribunovi oči byly hladové, zuby sevřené a jeho srst naježená. Jak Rox vstoupila, vzal z hromady před ním list papíru a naštvaně ho stočil do ruličky.

ˮTribune.ˮ

ˮPohov.ˮ Rytlock ukázal na Frostbita s nyní zmačkanou ruličkou. ˮDoufám, že je ta věc lépe vychovaná.ˮ

ˮJe, pane. A znovu, omluvám se. Myslel si, že Laria chce na mě zaútočit a tak-ˮ

ˮNezájem,ˮ řekl Rytlock. ˮCo víš o lidské královně?ˮ

ˮMoc ne. Podporuje mírovou dohodu, ale má problém přesvědčit zbytek Kryty, aby se přidal.ˮ

ˮMá oslavu,ˮ řekl Rytlock. Podal zmačkaný papír Rox. ˮOslava desátého výročí její korunovace. Uvádějí to jako ˮoslava lidské nezdolnostiˮ nebo tak nějak.

Rox si udržela neutrální hlas. ˮVypadá to jako…zábava.ˮ

ˮJsem rád, že si to myslíš. Byl sem pozván, ale mám na práci něco důležitější. A raději bych si vytrhal zuby, než abych se zúčastnil slavnosti jiné rasy.ˮ Rytlock se ostře usmál. ˮGratuluju. Jmenuji tě mojí náhradou. Nyní jsi oficiální zástupce Citadely na této důležité akci.ˮ

Rox rozpačitě vzala papír. ˮEm..děkuji?ˮ

Rytlock se smál. ˮNení to povýšení, ale je to pochůzka. A to důležitá. Cokoliv se královna bude snažit prosadit, potřebujeme tam být přítomní, abychom hájili naše zájmy. Slušně se usmívej, neznepřátel si ostatní hodnostáře a oddaluj konverzaci od dohody, jak jen můžeš. To poslední co chceme je, aby tenhle nesmysl ovlivnil mírové jednání.ˮ

Rox se rozhodla být statečná. ˮRozkaz, tribune. Ale jestli se smím zeptat-ˮ

ˮTohle nemá nic společného s tvým vstupem do warbandu.ˮ Roxyina hlava spadla a Rytlock zavrčel. To snad ne, ty si doopravdy zaslepená, že?ˮ

ˮOmlouvám se, tribune.ˮ

ˮVsadím se, že si strávila celé ráno pliváním skrz prsty a schováváním různých amuletů do svého oblečení, mám pravdu?ˮ

ˮAno, tribune.ˮ

ˮNěkteré věci se nikdy nezmění.ˮ Rytlock změnil ton na více důležitou výšku. ˮJe ještě další důvod, proč jdeš místo mě,ˮ řekl. ˮLogan Thackeray tam bude. A kdykoliv, když dáš dohromady Logana a královnu, je to..no..otravné. Nemám zrovna trpělivost na takové věci.ˮ

Nebo vždy, pomyslela si Rox, ale vše co řekla, bylo, ˮAno, tribune.ˮ

ˮTady je pozvánka. Běž za Larií kvůli detailům ohledně cesty. Vysvětlí všechno lidem od Jennah a ujistí se, že s tebou počítají.

Rox se v rozpacích zeptala, ˮMohu si vzít s sebou Frostbita?ˮ

ˮDokud nebudeš dělat žádné problémy a nebudeš vyvolávat války nebo zapalovat paláce, můžeš si vzít s sebou, koho chceš. Vem si sebou třeba devourerskou královnu pro mě za mě.ˮ

Rox něco napadlo. ˮTakže Nornové jsou povolení?ˮ

Rytlock zavrčel podezíravě. ˮKoho máš na mysli? Toho dementa, se kterým randíš?ˮ

ˮJeho jméno je Braham, tribune.ˮ

Rytlock odfrkl. ˮŘekl jsem, ˮvem si, koho chceš,ˮ vojáku. Něco nejasného na tom?ˮ

ˮNe, tribune.ˮ

ˮDobřě. Rozkazy máš dané. Dělej, co máš dělat a možná potom můžeme prodiskutovat tvojí možnou budoucnost se Stone warband.ˮ

Rox nedokázala schovat úsměv, ale zvládla se ovládnout a nedotkla se svých amuletů. ˮDěkuji, tribune.ˮ Frostbite předl na podporu.

ˮMěj uši na pozoru. Může se to zdát triviální, ale jestli z toho vyjde Black Citadel hůře, než když si tam odjela, budeš míchat Imperial Smelter s čajovou lžičkou.ˮ

ˮRozumím. Nebojte, pane: Učiním Vás pyšným.ˮ

ˮA přestaň se smát, když ti vyhrožuji. Směj se, jen když je práce hotová. Odchod.ˮ

ˮPane.ˮ Rox zasalutovala, poté se otočila a snažila se dostat, co nejrychleji pryč, než si to Rytlock rozmyslí.

Frostbite byl stále soustředěný na tribuna. Rox viděla devourerovy nohy napjaté, jakoby chtěl skočit radostně na Rytlockův stůl. Šťouchla do svého mazlíčka palcem u nohy a řekla, ˮPojď, kamaráde.ˮ

Rox a Frostbite vyšli společně z kanceláře. Měla toho hodně: mluvit s Larií, připravit se na cestu do Divinity’s Reach a poslat Brahamovi poštovního ptáka, aby se také přichystal.

Kývla na Frostbita. ˮChce se ti na oslavu, kamaráde? Stanou se z nás hodnostáři. A budeme o krok blíž Stone warband.ˮ

Frostbite radostně zahvízdal.

Rox si zkontrolovala svoje amulety a poté se usmála. Její amulety ji určitě pomohly při rozhovoru s Rytlockem. V porovnání s tím, královnina oslava bude procházka růžovou zahradou. Jediné co musí udělat, je vzít Brahama, dostat se na čas do hlavního městy Kryty a neztrapnit Black Citadel.

Co se může asi stát?

Profesor Omadd, bývalý ředitel kolegia Synergetiky, úzkostlivě kroutil ušima když čekal, až se Sylvarská žena probudí. Divoce sebou mlátila, zatímco byla po několik dnů izolována v přístroji. Také nesrozumitelně vykřikovala a kvílela… bolestí? Vzrušením? Omadd si nebyl jistý. Dokonce ani génius jeho kalibru se mohl jen domnívat, co se děje uvnitř té zelené listové hlavy.

Omadd se chytil za ucho a tiskl ho tak dlouho, dokud mu z očí nevytryskly slzy. Nejslibnější studentka, kterou kdy učil, provádí nejdůležitější experiment jeho dlouhé a legendární kariéry. A jediné, co mohl dělat, bylo nečinně přihlížet a rozčilovat se.

Žena ještě jednou hluboce a křečovitě zalapala po dechu. Poté se napřímila a strhla z hlavy a rukou všechna pouta, co ji poutala k přístroji.

„Cearo“? Omadd, snažící se ji uklidnit, položil Sylvari ruku na rameno. Vyjekl. Její kůže byla na dotek horká a slabá zlatá záře, která ji obklopovala, zabarvila ji v krvavě rudou.

Pomalu se na něj podívala bystrýma pronikavýma očima.

„Cearo! Slyšíš mě? Co jsi viděla?“

Sylvarská žena pozvedla svou ruku a doširoka otevřela dlaň. Z jejího rukávu vykoukl tenký šlahounek révy a začal se proplétat mezi jejími prsty.

“Scarlet” řekla. “Moje jméno je nyní Scarlet. Scarlet Briar.”

“Scarlet, tedy” vyštěkl. “Řekni mi, prosím: Co jsi viděla?”

Mezi prsty jí začaly z révy vyrůstat malé rudé trny. Usmála se.

„Všechno,“ řekla.

---

Ceara vzešla ze Snu (Dream), udělala krok vpřed a přitom si pod nohama vychutnávala mokrou trávu v Grove. Oči měla stále zavřené, nadechla se, ucítila čerstvou vůni všech živých věcí, které byly kolem ní.

„Vítej, poupě“. Řekl laskavý a jemný tón. „Mé jméno je Mender Serimon. Tady jsi v bezpečí“.

„Pšššt. Přemýšlím.“ Ceara otevřela oči do magického světa zelené, zlaté a zemité hnědé. Sluneční světlo svítilo skrz nebesa, vyživovalo velké stromy a zahřívalo přízemní vegetaci. Všude kolem byla stvoření všech tvarů a velikostí. Jedni zkoumali, druzí se honili, pronásledovali, zkrátka pořád v pohybu.

Ceara zamrkala, byla tím vším přímo ohromena. Svět byl fascinujícím způsobem komplexní propojený systém, který se vzájemně ovlivňoval v neustále se měnícím tanci. Bylo to fascinující: tohle byl sám život a teď byla jeho součástí.

„Poupě?“ Řekl Serimon. „Jsem tady, abych ti pomohl si zvyknout na vše nové, abych ti pomohl pochopit tvé místo v tomto světě. Abys zjistila, jaký smysl života ti dal Bledý strom (Pale Tree).“

Její oči stále upřeně pozorovaly složitý tanec lesního života. „Najdu si svůj smysl sama, moc děkuji. Těžko to může být ‚můj‘ smyl, když mi ho dává někdo jiný.“

Serimonův výraz se vytratil, ale stále se snažil používat uklidňující tón. “ Probudila ses množstvím sebedůvěry,“ řekl, „ale ještě nejsi zcela připravena. Všichni o svém životě rozhodujeme, ale někdy si osud vybere nás. A to platí obzvláště pro nás děti Bledého stromu. A tak to má být.“

„Tak to má být?“ Ceara se usmála. Serimonův svět byl tak jasně definovaný. On by nikdy nezapochyboval, nikdy nevyzkoušel, nikdy by se to nepokusil změnit.

Vesele se usmála s řekla. „Děkuji ti, že ses zúčastnil mého probuzení, bratře. Ale pokud jde o můj život, budu to já sama, kdo mi zvolí cestu.“

---

Po osmi letech lačného studia v the Grove se Ceara naučila vše, co se v této početné rodině naučit mohla. Její lidé byli dokonalí v mnoha klíčových oborech, ale nemohli jí poskytnout všechny znalosti, po kterých toužila. Chtěla vytvořit systémy, které budou tak složité, jako je příroda sama. Chtěla postavit stejně skvělé stroje, jako jsou samotní živí tvorové, které vídala každý den. Jako studentce jí přinášelo největší radost testovat tyto zavedené systémy, přijít na nedostatky a posílit je svými vlastnímí návrhy.

Mnoho se naučila od mistrných inženýrů, kteří byli mezi jejími lidmi. Jejich znalosti však nedokázaly utišit její hlad po vzdělání. Ceara se tedy rozhodla vydat se do světa a najít něco, co by mohlo.

Její první zastávkou byli kováři v Hoelbraku: pokud chtěla stavět stroje, potřebovala pochopit řeč kovu. Podařilo se jí udělat dojem na prošedivělého starého medvědího Norna jménem Beigarth. Ceara měla velký zájem a zápal, a tak u něj strávila dlouhou zimu jako jeho žák a učeň kovařiny. Když přišlo jaro, oznámila, že musí jít zase dále, neboť vše co potřebovala vědět, se už naučila. Beigarth se jí snažil odchod vymluvit, toužil jí totiž předat všechny své znalosti. Byla to totiž jedinečná a velmi nadějná studentka, ale ona mu jen zamávala a rozloučila se s veselým úsměvem. Nepotřebovala být mistrem kovářem kvůli věcem, které si nosila v představách.

Dva roky strávila s gladiem jménem Asagai, který byl později v železné legii (Iron Legion). Asagai byl expert odstřelovač a mistr demolicí. Jen po hmatu dokázal poznat, zda je zbraň správně smontována. Také uměl nastavit chybně nastavené polní dělo jen tím, že se zaposlouchal do zvuků, co vydávalo. Když se Ceara naučila všechna tajemství osamělých vojáků, řekla Asagaiovi svůj záměr pokračovat ve studiích jinde. Charr veterán se rozčílil a nazval ji neschopnou mladou ženou. Také jí vyhrožoval, že jí vyřízne střeva rezavou čepelí. Ceara se však elegantně vyhnula jeho divokému mávání mečem a s úctou se rozloučili. Střelné zbraně a dělostřelectví byla zábava, ale bylo to příliš jednoduché. Věděla, že existuje ještě jedno místo, kde by si mohla rozšířit své obzory. To místo se jmenuje Rata Sum.

---

V Rata Sum zjistila, že přesvědčit tři velká kolegia, aby jí povolila studovat, bude vůbec ta nejtěžší část. Kromě jejich vlastní zaujatosti k ne-Asurám se jim taktéž nezamlouvalo, aby nějaká hloupá Sylvari se svými bludy „omezovala“ nebo „kontaminovala“ mozky jejich Asurských žáků. Když se Ceaře podařilo plně zprovoznit golemita jen za použití malovýkonových krystalů, hrstí surové rudy a několika vybraných kouzel, tak ji Vysoká rada znechuceně udělila dočasný status studenta Dynamiky.

Ceara absolvovala kurz Dynamiky v rámci jednoho roku a skončila jako nejlepší student ze třídy. Rozlobená rada jí dala stejnou příležitost v oblasti Statiky. Když i zde dosáhla podobných výsledků ve srovnatelném časovém horizontu, Rada byla fascinována natolik, že chtěla zjistit, jestli by to Ceara zvládla podobně i v odvětví Synergetiky.

Synergetika jí trvala o trochu déle, nicméně Ceara konečně našla obor, který byl stejně bezmezný, jako její zájem. Ceara se sama ponořila do synergetického miazmitického mixu mystického energetického vzorce a tajemné pravděpodobnosti. Zvláště se zaměřovala na teorii chaosu a zmapování nepředvídatelných spojení ve snaze najít skryté vědění o neznámých mechanismech, které by mohla uplatnit v praxi.

Právě zde, v Rata Sum, se pod ředitelem Omaddem Ceara poprvé setkala s Věčnou alchymií (Eternal Alchemy). Čím hloběji se do ní nořila, tím více byla přesvědčena o tom, že vrcholem Asurského myšlení nejsou metamagické výrobky, nebo transcedentní rovnice, ale klíč. Klíč, který dovoluje přístup k základní struktuře reality samotné.

Přestože Cearu Omadd podporoval na 100%, tak stále nebyla její práce pozitivně vnímána u kolegií ani Vysoké rady. „Nepodložený dohad“, říkali. „Nepodložená tvrzení hraničící s akademickým kacířstvím nebo přinejmenším zločinem.“

Než se nadála, začala se oddělovat od systému kolegií v naději, že nalezne výzkumnou organizaci, která by byla více nakloněná jejím myšlenkám, a po krátkém zapátrání ji našla v Inquest.

---

Čas, který Ceara strávila u Inquest byl sice krátký, ale nesmírně produktivní: učili jí to, o čem se na kolegiích sotva diskutovalo a povolili jí testovat v praxi bez těch nepříjemných a zbytečných bezpečnostních opatření.

Všechno však skončilo náhle a vcelku špatně. Jednoho dne byla totiž Ceara a její krewmate Teyo nachytány, jak se vloupávají do městkého archivu a manipulují s několika návrhy, které tam našli. Ceara řekla Teyo, že se jedná o zajištění konkurenční výhody v nadcházející soutěži Snaff Cen, ale manipulovala i s několika nesouvisejícími projekty.

Když byly chyceny, Teyo se teleportovala do bezpečí a Cearu nechala čelit následkům. Rada Caeru zbavila všech akademických titulů a vyhostila ji z Rata Sum. Ceara se zasmála se a opustila město, aniž by měla s sebou cokoliv ze svého výzkumu, poznámek, nebo majetku. Jen tak šla a pohvizdovala si.

Ceara cestovala několik měsíců, než se usadila u Hyleka jménem Michotl, který přebýval nedaleko od Rata Sum. Michotl však vyžadoval, aby nosila kapuci, aby se zabránilo jakékoliv pozornosti. Alchymie Hyleků byla zábavná, ale Ceara byla ve slepé uličce. Nešla tou cestou, kterou si vybrala.

Míchání lektvarů, jedů a elixírů pro výrobu konkrétních efektů bylo sice podobné, jako stavět nějaké zařízení, ale na její vkus zde bylo příliš mnoho zahradničení a skoro žádné inženýrství. Pokud chtěla strávit celý svůj život sklízením pylu a lihovarnických výtažků z exotických květů, nikdy by neopustila Grove.

Díky tomu, že se příliš nevzdálila od Rata Sum, Omaddovi netrvalo dlouho ji vystopovat. Její učitel jí nabídnul možnost znovu prozkoumávat Věčnou alchymii. Ceara souhlasila a odešla z vesnice Mychotla bez jediného vysvětlení.

Po měsících usilovných příprav byl Omaddův experiment připraven. Ceara vstoupila do izolačního modulu, kde byla široká škála thaumechanických zařízení zapojených do rakve – jako komora. Po aktivaci se Ceara mohla ponořit do metafyzického víru reality tak, jako ještě nikdo.

Omadd jí opakovaně varoval, že může být ohrožen její život a také její zdravý rozum. „Musíš přežít,“ řekl jí. „Tento modul má jediný nedostatek, nelze nahrávat to, co tvoje mysl zažije. Pokud se nezvládneš vrátit, nebo nedokážeš vyjádřit to, co jsi viděla, tak je vše k ničemu.“

„Beru na vědomí.“Ceařinin obličej byl jasný, její oči byly doširoka otevřené a celá natěšená řekla: „Pojďme na to.“

---

Uvnitř Omaddova stroje je před tebou vesmír natažen jako nekonečně velké moře hvězd. Bojuješ proti jeho proudu, pluješ bez námahy, nebo stojíš nehybně jako ta podivná světla a magická energie krouží kolem tebe.

Caera uviděla zeměkouli Tyrie v životní velikosti, byla držena mezi kosmickou bouří a mohutnými mraky potenciality. Napadlo ji, že kdyby otočila zeměkoulí tak, aby měla Rata Sum v zorném poli, pak by možná viděla sama sebe v Omaddově laboratoři. Ale Ceara byla netrpělivá a ponořila se hlouběji do prázdnoty.

Zastav se, mé dítě.

Ceara se zarazila. Hlas Bledého stromu neslyšela už roky.

Prosím, již nechoď dále. Ve snaze pochopit síly, které nás formují, je uvolníš. A svět toto nevydrží.

Ceara cítila mravenčení od elektřiny a přemýšlela, jestli je její tělo zpátky v Omaddové laboratoři. Vědomě a s velkou radostí přemýšlela, „Pšššt, přemýšlím.“ A pak pokračovala.

Brzy před sebou spatřila nejasný, avšak zářící útvar. Strom, pomyslela si… Bledý strom. Jeho mohutný bílý kmen je napojen na složitou síť kořenů pod povrchem a větví a listy nad ním. Pod listy tohoto stromu nebyly plody nebo ořechy, ale byli tam Sylvari. Tisíce jejích lidí visely z větví stromu jako zralé ovoce, které každou chvilku spadne na zem. Jejich těla se ani nepohnula, ale jejich oči se mihotaly ze strany na stranu a prozkoumávaly okolí.

Někteří padali jako listí na podzim, které pomalu a ladně padá, dokud nedopadne až úplně dolů, ke kořenům stromu. Tam chvilku postávali, jako by na něco čekali, protáhli se a vyrazili do prázdnoty, aby uvolnili místo ostatním. Avšak ne všichni se dostali takhle daleko. Nebyl to hezký pohled na ty, kteří na sklonku svých sil padali k zemi a pomalu usychali ve stínu velkého stromu.

Ceařinina fascinace opadla. Bylo to tady? Byly životy všech Sylvari tak snadno zapouzdřené? Narození, cestování, zkušenosti, smrt, všichni žili pod diktátem a filozofií božské entity, která je vytvořila?

To odmítla přijmout. Všechno, co se dozvěděla, říkalo, že žádný systém, bez ohledu na to jak je složitý, nemůže vydržet věčně. Ti kteří se nevyvinou, zákonitě zemřou.

A pak se to stalo. Ceara uviděla révu s trny. Z kořenů u paty stromu začala růst a ovíjet se kolem kmene. Rudé ostny se zařezávaly do kůry. Ze zářezů začal vytékat zeleno-černý sliz a velký strom se zachvěl.

Náhle se z Ceari stala ona réva a ona objímala kmen velkého stromu tak, jako svého milence. Strom proti ní bojoval, ale ona chtěla být součástí toho všeho, podílet se na jeho velkém záměru. Avšak místo toho byla jen obtíží a břemenem.

Teď už to vidíš? Hlas Bledého stromu byl slabý a vzdálený, něco ale náhle zapraskalo a Ceara opět hleděla na Bledý strom z dálky. Už chápeš? Pokud nejsi za jedno s tím, pro co ses narodila, pak jsi ztracena. Hůř – jsi nebezpečná.

Cearou se prohnala vlna radosti. Nebezpečná říkáš? Její myšlenky byly tak hlasité, jako když hrom uhodí do prázdnoty. Budiž.

Bledý strom byl zoufalý. A Ceařin chraptivý smích se rozléhal v prázdnotě. Ceara se následně mihla kolem vize velkého stromu a pokračovala dál.

---

Omadd bez hnutí a s vytřeštěnýma očima zíral na svoji bývalou studentku.

„Fungovalo to,“ řekla Scarlet. „Asi bych ti za to měla poděkovat, ale jsem si více než jistá, že bych na to nakonec přišla sama. Ale proč géniovi odpírat něco, co mu náleží že?“

Omadd neodpověděl.

Scarlet se zasmála, zvedla svou ruku k obličeji a pozorovala, jak se jí rudé trny z révy pohybují mezi prsty. “ Tak tohle je teď smysl mého života. Bledý strome, Kulte noční můry (Nightmare Court), Caithe a Faolaine… tohle všechno je součást velkého plánu.“

Ale v tomto plánu vidím určité nedostatky. Můj lid nemusí přijmout to, co je mu nabízeno, a ani se nemusí stát tím, co mu bylo při narození určeno. Nikdo nemusí. Můžeme změnit pravidla… tedy, já mohu. A také to udělám.

Omadd stále nic neříkal. Nemohl. Kolem krku, zápěstí a kotníků měl pevně ovinutou révu s rudými trny. Visel klidně a tiše, osvobozen od všech čtyř stěn a stropu na smrtících trnech, a jeho krev kapala do kaluže pod ním.

„Naučila jsem se toho tolik“, pokračovala Scarlet.“Teď už jen musím své znalosti využít. Přichází nepřekonatelná výzva a moji lidé byli povoláni aby jí splnili. Jsme k tomu nuceni naším stvořitelem.“

„Já ten hlas odmítám. Odmítám přijmout to, že si musím vybrat mezi Snem a Noční můrou. Odmítám přijmout síly, které nás posouvají dále, nebo že mohou být přesměrovány. Mohou být nastaveny proti sobě a to na úkor obou a já už vím, jak na to.“

Scarlet pokynula a réva omotaná kolem Omadda se sevřela ještě pevněji.Réva vyzvedla bezduché tělo vysoko před dveře, aby pozdravilo kohokoliv, kdo vstoupí do místnosti.

Scarlet zvýšila svůj hlas a pokračovala dále. „Mám před sebou spoustu práce. Nevím, jak bude svět vypadat až mu pomohu, ale moc se těším, až to uvidím na vlastní oči. Impéria budou padat, kontinenty budou hořet a až požár skončí, budu zde, abych poznamenala tento nově stvořený svět. Ať už se z něj stane cokoliv.“

Šílená radost jí probleskla v očích a poté řekla: „Sbohem, starý příteli. Všichni dobří studenti by měli přijmout plášť svého pána a sdílet s ním moudrost, kterou dosáhli. A já jsem velmi, velmi dobrý student.“

Smála se, měla zpět svůj účel. Scarlet poslala vzdušný polibek Omaddovu tělu a vytančila ven do chladného večerního vzduchu.

Občané a přátelé Kryty,

ačkoliv Scarlet Briar přerušila moji závěrečnou řeč, cítím, že jsem řekla vše co mělo býti řečeno. Naše společná reakce na nevyprovokovaný útok představuje nezdolnost lidstva mnohem lépe než jakákoliv slova, která jsem mohla přednést. Čas řečnění je minulostí: je čas konat.

Za vyhnání Scarlet a jejích nohsledů z Divinity's Reach jsem hrdá na můj lid a vděčná našim návštěvníkům z ostatních národů. Stále neznáme motiv Scarletiných činů, nicméně "watchknighti" byli deaktivováni až do úplného prošetření. Jakmile budeme moci zajistit, že nejsou pod vnějším vlivem, postaví se opět hrdě do obrany našeho města a společnosti.

Musím také varovat, že ačkoliv Scarlet byla poražena, nebyla dopadena. Její nepřátelství k civilizovaným společnostem je bolestně zřejmé. Stále je vážnou hrozbou a to ne jen pro Divinity's Reach. Shining Blade a Seraphové vynakládají mnoho prostředků, aby Scarlet našli a neutralizovali nebezpečí, které představuje, ale to zabere čas. Do té doby, protože její zničující útok přišel bez varování, přípravy nebo jen příčiny, všechna města a všichni lidé napříč Tyrií se musí připravit na její návrat.

Ve jménu Kryty a celé lidské rasy, vzdávám vřelé díky všem, kteří pomohli bránit Divinity's Reach. Síla lidstva nikdy nepohasne, ale vždy budeme nejsilnější, pokud budeme bojovat po boku dobrých a věrných spojenců.

Nechť se šest bohů usmívá na vás všechny.

Královna Jennah

Energie zářící pevně přes dveře, oddělujíc definitivně Mota od jeho laboratoře. Stál na ulicích Rata Sum ve vichřici. Nádoba držící jeho skromný majetek, se prohnula kvůli lijáku. Vše co mu zůstalo po dvou letech práce, se zmenšilo do této krabičky bohatství. Připadal si maličkatý a ztracený, jako kdyby vklouzl do kanálu a zmizel napořád.

Hlídající Peacemaker Golem ho dostal z trýznění. ˮPOTULKÁŘSTVÍ-JE-V-TÉTO-OBLASTI-ZAKÁZÁNO. ODEJDI.ˮ

Motova ramena klesla. ˮNemám, kam jít.ˮ Putoval po Rata Sum, který byl spící jako mrtvý power krystal v noci. Jeho jedinými společníky byly myšlenky, že nemá žádnou laboratoř, žádné peníze, žádný vynález. Vše co měl, byla krabička a sen o postavení vynálezu, který by byl velkolepý a hrdinský, nápadný a magický.

Bylo to něco, k čemuž se jeho krewe nedokázala nikdy k němu připojit.

Ovládlo ho zoufalství, znásobené prázdným žaludkem. Našel Ekkovo rybí stánek u koleje College of Dynamics. Akvárko ukazovalo Ekkovu ochrannou známku: ryby začali světélkovat díky phosphorescentnímu činidlu, kterým je nakrmil. Moto si objednal rybí špíz, jen aby zjistil, že na něj nemá dost měďáků.

Motto povzdychl a sundal jsi zlatý náramek, který mu dala…no…jeho nyní bývala spolupracovnice k narozeninám. Ukázal to Ekkovi, který ho vzal, hodil ho do koše a podal Motovi použitou prázdnou špejli.

Moto se snažil vypařit bez toho, aby slyšel Ekkův výsměch.

---

Moto zaklepal na dveře, mezitím co už dlouho zvonil.

Hlas, přátelský asi jako pěst mezi oči, se ozval skrze reproduktor. ˮCo je?ˮ

ˮLortte, tady je Moto. Povídali jsme si spolu na Arcane Council ˮBrandy and Benefactorsˮ párty minulý měsíc. Financoval jste náš prototyp zábavného zařízení, Adventure Box.ˮ

ˮFinancoval jsem také nejmodernější bezpečnostní systém, který se právě chystám aktivovat. Za chvíli ti rozřízne plasmový paprsek lebku na půl.ˮ

ˮPotřebuju zafinancovat.ˮ

Lortt vzdychl. ˮPobav mě. Co je zač ten tvůj projekt?ˮ

ˮAm…ˮ Moto se zakuckal. Byl zvyklý domlouvat se s investory v pohodlných prostorách, kde nepršelo a nešel cítit alkohol.

ˮRozumím. Nechceš to říkat, někde kde by tě mohli slyšet. Přijdu za tebou do tvé laboratoře.ˮ

ˮJá jsem…momentálně bez laboratoře.ˮ

ˮTakže, nemáš prototyp či laboratoř a přesto přijdeš za mnou, abych tě zafinancoval?ˮ

ˮAno.ˮ

ˮZkus mě znovu probudit a představím tě mému obrovskému hladovému drakovi.ˮ

Reproduktor se vypl.

---

Týdny poté se Moto schovával v provizorní laboratoři, kterou si postavil ve sprchách na koleji Dynamics. Kolej přemístila všechny studenty pryč poté, co zjistila, že jejich pokožka zelená po vysprchování. Technici Dynamics byl zmateni…až do chvíle co anonymní tip ukázal na Ekkův rybí stánek. Jak peacemakeři odváděli Ekka, tvrdil, že mu někdo ukradl jeho světelkující činidla.

Jaká to smůla, pomyslel si Moto, když do sebe hodil další energy tonic. Hodiny ubíhaly a Moto cítil, jak mu utíká čas. Slíbil Lorttovi funkční prototyp do měsíce, což se zdálo jako dostačující čas, ale uběhl, jak kdyby ho snědla nějaká šelma.

Energy drinky už mu nepomáhaly, tak se Moto musel dopovat emocemi, aby mohl dál pracovat. Strach smontoval kryt. Pýcha spojila power krystaly. Vybavil si svoji starou krewe, že až bude slavný, budou brečet v jeho stínu, za to že ho vykopli. Tenhle vztek pomohl Motovi dokončit programování postav.

Už předtím to věděl, prototyp se spojil od pevného celku. Moto zíral na svůj výtvor a smál se, ale to vyprchalo díky únavě. Jenom malý šlofík, zadumal. Potom to vyzkouším.

---

Moto se probral za řevu. ˮMoto! Neříkej mi, že mě necháš čekat, když ode mě něco potřebuješ.ˮ

ˮA sakra. Lortt! Moto rychle vyskočil na nohy. Jeho jediná myšlenka: prototyp není vyzkoušený. Lortt by mohl vidět jeho prototyp bouchnout, odejít i s jeho penězi pryč.

Ale nemohl nechat Lortta dále čekat. Rezignovaný Motto otevřel dveře.

Vypadal jak scvrklé ovoce v šatech a Lortt držel vodítko připevněné k masivnímu drakovi.

ˮTohle je Buttercup.ˮ Lortt vstoupil do sprchové laboratoře. ˮMáš jenom jeden pokus. Okouzli mě. Takže, tohle je ono?ˮ

Lortt studoval kostku ležící na stole. ˮCo to dělá?ˮ Lortt aktivoval power krystaly na kostce, zatímco si Moto připravoval omluvu.

ˮNo já-ˮ Moto začal, jen proto, aby zmlkl.

Celá místnost, postavená z dlaždic a kovu se proměnila. Stylová kostkovaná zelená tráva se objevila na podlaze, zatímco strop se vybarvil do nádherné modré, doplněn o bílé smějící se obláčky. Celou podlahu vyzdobily květiny v trávě a řady stromů se zdvihly v tiché velkoleposti.

Bylo to úžasné. Grafika byla plynulá a okouzlující, nepředvídatelné zvuky nebyly hlasité a hrály ve správnou chvíli a postavičky cestovaly kolem v trávě ve správně naprogramovaných vzorech.

V dálce se objevila krásná blonďatá holčička. Naplnila Mota vlnou energie. Nepamatoval jsi, že by dodělal postavičky, ale princeznin model byl dodělán a Motovi někoho strašně připomínal.

ˮTo je naprosto pohlcující,ˮ řekl Lortt, snažící se zachytit všechno. ˮJak jsi to…ˮ

Moto ze sebe vysypal, ˮTrocha šesti-dimenzionální matematiky, trocha pokročilé prostorové magie.ˮ

ˮUpoutal jsi mě,ˮ pošeptal mu Lortt. ˮCo tu máš dále?ˮ

Moto pohlédnul na princeznu. ˮCestujete skrze rozsáhlé oblasti, bojujete s příšerami a snažíte se zachránit princeznu ze spárů zlého pána.ˮ

ˮProdávat lidské pohádky Bookahům? Chytré. Co nornové a charrové?ˮ

ˮŘekl bych, že pro ně je to složité. Pochopí to jako urážku, ale potom si to samozřejmě taky budou také chtít zahrát.ˮ

Lortt vydal chraptivý posměch. ˮJak se jmenuje tenhle stroj na peníze, můj malý geniusi?ˮ

Moto pokrčil rameny. ˮSuper Adventure Box.ˮ

Princezna se usmála a zamávala Motovi.

Moto zvednul ruku, že jí zamává nazpět, ale zamrzl, když za ní uviděl zlověstný stín sebe sama. Moto mrknul a stín zmizel.

Zástupkyně Turma poznala, že parta drsňáků čeká na problémy. Nornka napůl výtáhla meč, aby se ujistila, že se nezasekne, pak ho zasunula zpátky do pochvy a vykročila vpřed.

Když se Turma přiblížila k bandě, jednooká lidská žena mezi nimi trhla hlavou a zamumlala: "Pozor. Lionguard."

Všichni muži, následovali ženin pohled.

"Kdo tě pustil z Hoelbraku, holčičko?" ozval se tmavovlasí norn.

"Vskutku," řekl druhý. Byl blond a krásný, ale oči měl chladné a skelné. "Obvykle je mám rád trochu menší, ale kvůli tobě bych udělal výjimku, miláčku."

"Jo velká, to je," řekl charr a švihl ocasem. "Pěkný válečný nátěr, důstojníku." Olízl si rty, když se díval nahoru a dolů po Turmině těle, ale ona věděla, že ho nepohání chtíč, ale taktika: prohlížel si ji, jestli nemá zbraně, a odhadoval, jestli může tasit první.

"Jsem 'zástupce'," řekla Turma. Pak vytáhla meč a jedním plynulým pohybem mu vrazila jílec do krku. Charr zaúpěl, když se zhroutil.

Turma se otočila a plochou čepele udeřila lidskou ženu k zemi. Ztuhlého tmavovlasého norna srazila vedle charra, pak se otočila na blonďáka a přitiskla mu ostří své zbraně na hrdlo.

"Pořád chceš udělat výjimku?" zasyčela. "Miláčku?"

Blondák zvedl ruce, aby se vzdal. Zbytek bandy ho rychle následoval.

"Nic jsme neudělali," řekla žena.

"Tady nejde o to, co uděláš, ale co ti dovolím udělat. A teď si vyprázdněte kapsy."

"Cože?"

"Slyšeli jste. V Lion's Arch se zločin nevyplácí, ale zločinci ano. Udělejte hromadu. Ať už se neopakuji."

S bručením položili Turminim nohám malou hromádku mincí. Ta se sehnula a zkušenou rukou kořist sebrala.

Když utahovala měšec šňůrkou, Turma řekla: "Tohle je velké město. Najděte si jinou část, kde budete strašit. Jestli někoho z vás ještě uvidím na své pochůzce, nebudu tak laskavá. A teď mi zmizte z očí."

Turma se dívala, jak odcházejí, bolestně a mručivě, zatímco se z opačného směru blížil zvuk bot Lionguard.

"Hej, Turmo. Chce tě vidět kapitán Magnus."

Poznala jednoho z Magnusových poskoků, ale nedokázala si vybavit jeho jméno. Přikývla a s uloupeným pokladem, který jí cinkal v měšci, se vydala k velitelství Lionguard.

Jakmile vstoupila do místnosti, Magnus vykřikl: "Dobře! Jsi tady. Máme na Aetherblades spadeno a já chci někoho s pořádně zlou tváří, kdo jim vyřídí můj pozdrav."

Turmě se při zmínce o nebeských pirátech sevřela čelist. "S potěšením, pane."

"Tahle odpověď se mi líbí. O kolik přátel a kolegů jsi přišla, když vtrhli na Dračí mělu a zapíchli Thea Ashforda?"

"Přátel, pane? Sedm. Kolegů? Mnohem víc."

"Tak to máš správnou motivaci," řekl Magnus. "Správce Idon nám řekl, že něco chystají v Caledonském lese. Chci, abys je sejmula. Zadržte je, obkličte je a zničte všechno, co se pokoušejí vybudovat. Chci je tvrdě zasáhnout. A chci, aby to bolelo."

"To i já."

"Bude to chtít trochu improvizace. Jejich místo se teprve buduje, ale bezpečnostní systém už funguje. Budeš muset přemýšlet jinak, než jak to máš ve zvyku." Magnus se ostře usmál. "Myslíš, že to zvládneš? Vím, jak moc se ráda držíš pravidel."

Turma mu úsměv oplatila stejně ostře. "Vím, že to zvládnu, pane. Jen doufám, že budou doma, až je přijdeme navštívit."

---

Předák Spur se procházel loděnicí Aetherblade v Caledonském lese. Všichni nebeští piráti, kteří nebyli zabráni do svých povinností, jsi dávali velký pozor na mohutnému charra. Za normálních okolností by to Spurovi stačilo k tomu, aby si trochu vylepšil den, ale dnes nebyl čas.

Slicka a Sparkiho našel těsně před hlavní shromažďovací místností. Jako vždy byli oba plně obrněni ve svých specializovaných výstrojích, norn se svým přístrojem na rozprašování oleje a asura se zabudovanými plamenomety.

"Ale oni neutíkají," říká Slick. "Vidí, co umíme, a pořád tam stojí, jako bychom jim to měli vysvětlit."

"Jsou to rostliny," řekla Sparki. "Nevyznačují se zrovna rychlou reakcí."

"Máme problém," řekl Spur. "Scarlet problém."

"My?" řekla Spark. "Slick a já nemáme problémy se Scarlet. My, můj zubatý příteli, jsme spolehliví."

"Spolehlivý už není dost dobrý. Musíme být mimořádní. Scarlet chce flotilu vzducholodí a armádu holografických pirátů, kteří budou bojovat po jejím boku."

"To víme," zamumlal Slick. "Proto jsme všichni tady."

"I když nevím, proč je tu Nightmare Court," dodala Sparki. "Nikdy nepochopím, jak přiměla ty jedovaté pivoňky, aby jí dovolily, aby si s tímhle místem pohrála."

"Nech si ty řeči," zavrčela Spur. "Scarlet má s Nightmare Court nějakou dohodu. Dali jí tenhle prostor pro její zařízení a ona jim pomáhá... co já vím, rozplakat lidi, nebo co to dělají."

"Důležité je, že potřebujeme více lodí ve vzduchu. Jestli neztrojnásobíme náš výkon, vrátí se. A nebude kolem sebe házet urážky a rozkazy. Bude rozhazovat části těl posádky, kteří nesplnily kvótu."

Slick pokrčil rameny, očividně bez zájmu. "Tak práskni bičem a roztoč sekery. Držíme se svého úkolu. Problémem jsou tvoji poskoci."

"Nepochybně. Slick a já se přesně držíme plánu. Už jsme vyčistili polovinu nového prostoru. Jestli náš kapitán dostane záchvat vzteku, nebude to kvůli nám."

Spurovi zlostně zaškubaly vousy. "Typické. Kryjte si vlastní ocasy a necháte nás ostatní, ať se o sebe postaráme sami."

Sparki vydala pohrdavý zvuk, který zněl ještě hruběji, jak se ozýval z její přilby. "Promiň, ale není ti znám pojem 'pirát' jasný?"

Slick přikývl. "Jo. Tyhle obleky jsme si nevysloužili tím, že bychom se starali a dělili."

Sparki se vztyčila do plné výšky a vyzývavě se zadívala na Spura. "Ještě něco?"

"Jo," řekl Spur. "Moji 'poskoci' potřebují vyčistit Ferndog Backwoods před východem slunce. Nemůžou pracovat, když nemají prostor. Vytvořit prostor je vaše práce."

"Což děláme velmi dobře," řekla Sparki bezstarostně. "A podle plánu."

"Harmonogram se zkrátil," řekl Spur. "Potřebuju slyšet, že to vy dva zvládnete."

"Bereme na vědomí," řekla Sparki. "Teď se vrať k řvaní na své poskoky, a nech elitní jednotku, ať se věnuje své práci."

Spur zvažoval, že by asuře ukopl usmrkanou hlavu přímo z ramene, ale to by jen způsobilo další zdržení. "Tuhle diskusi dokončíme později," řekl a představil si velmi ostré sekery, které by v tom rozhovoru hrály významnou roli. "Pošlete zprávu, až bude úsek v Backwoods vyčištění."

Otočil se a odšoural se pryč. Scarlet mu přenechala vedení montážní linky a upálila by ho, jestli by to nehodlal splnit.

A další člověk, který by ho zdržoval, by se ocitl o pár končetin lehčí, než by dokončil první větu.

Třetí nocí dav okolo Castle Thorn tak zhoustl, že ohně sahaly až k řece, tvoříce konstelaci hranic, která se táhla, kam až král Oswald Thorn dohlédl.

"Přísahal jsem, že moje sendvičové stromy by byly odpovědí na tento hladomor," zabručel Oswald. "Stěžují si na hladomor, že?"

Dribbin, králův vrásčitý rádce, cítil, jak mu vysychá v hrdle. Král se neštítil popravování rádců, kteří mu přinášeli špatné zprávy.

"Vaše snaha nakrmit lid zasazováním masa, sýru a chlebu do země byla chrabrá, Vaše výsosti, ale toto se týká jiné záležitosti. Váš syn měl další... nehodu."

"Cože? Jak se dostal na svobodu?"

"Stráže nemohou říct, pane. Zdá se, že jim vykousl jazyky a pak spálil vesnici Pelchalice na popel. Šest set životů. Je to už pátý masakr v tomto období."

Oswaldova tvář zesinala. Dokonce obávanému "Šílenému králi Kryty" při těchto zprávách tuhla krev.

"Říká se, že je v tom žena. Zprávy o Pelchalice vyburcovali lid. Bojí se, že jste přišel o rozum..."

Šílený král na Dibbina pozvedl obočí.

"Co chci říct, pane, je, že dav se obává, že jste opustil vaši běžnou, královskou zálibu v ryzích bestiálních jatkách."

"Kde je můj syn?"

"Usadil se ve vašem trůním sále, pane."

"Drzý spratek," povzdechl Oswald. "Vyřídím to sám. A zjisti, proč zklamaly ty sendvičové stromy!"

Dribbin se uklonil.

---

Oswald rozrazil dveře svého majestátního trůnního sálu, jeho hlas burácel, zatímco procházel velkou zlatou halou. "Chceš, aby tě milovala nějaká žena, Eddie? Vem jejího otce za rukojmí, ne že vyvraždíš vesnici. Nikdy jsi nedával pozor při mém poučování."

Princ Edrick Thorn seděl zhroucený na trůně. Byl to čahoun, sotva dvacet let, s ježatými vlasy a rty i oči měl potřené smolou. Jako všichni privilegovaní chlapci jeho věku měl jen dva výrazy tváře: zamračený a vytlemený.

"Vždyť víš, že nesnáším, když mi říkáš Eddie. Jsem Edrick," řekl zamračeně. "Nebo 'Krvavý Princ.'"

"Ne zas tohle. To je stejně trapné, jako když sis říkal 'Bolestpán.' A nejsi král, tak slez z mého trůnu."

"Jestli tě jednoho dne nahradím, měl bych si zvykat na ozdoby moci." Edrick seděl na trůně a tlemil se na svého otce. "Mimo to, nikdy nevíš, jestli není poslední den tvého kralování."

"Ale proč Pelchalice? Skvělý způsob, jak vyburcovat dav, a to se ti povedlo. Nikdy nezabíjej lidi, pokud to není součást vtipu, drahý chlapče."

"Ten vtip jsi ty, včetně pointy. Myslel jsem, že to oceníš."

Oswald se zarazil uprostřed kroku. "Co je tak vtipného na mých poddaných snažících se probít na hrad?"

"Protože jsem je sem dovedl. Roky sis hrál se svými poddanými, dělal si z nich terč svých vtípků. Dospěl jsem k tomu, že by to byl skvělý konec tvé vlády a začátek mé. Využil jsem tvou reputaci, abych podnítil převrat."

Král Oswald zamručel, čapl prince a stáhl ho z trůnu. Když chlapec dopadl na voskovanou podlahu, Oswald se na něj vrhl, ukazuje prstem na chlapcův zmalovaný obličej.

"Stahoval jsem z kůže, upaloval, vyvařoval, propichoval, lámal, nechával vykrvácet, vykuchat, udupat, mrazit a katapultovat své podané! Ale pokaždé to bylo částí podivuhodného vtipu. Venkov byl zatopen? Přibijte každému k nohám chůdy! Nejhorší sněhová vánice v tomto století? Střílejte hořící suť do vesnice, abychom je udrželi v teple. Záleží mi na mých poddaných. Ty chceš jen krev na svém ostří. Jako Thorn jsi velkým zklamáním."

"Skončil jsi?" ušklíbl se Edrick. "Protože vím, že chátra venku ještě ne. Vzdej se své vlády a já je půjdu odehnat, nebo tě na místě zabiju a přesvědčím je, že jsem je zbavil jejich Šíleného krále. Tak jako tak, s rozedněním bude trůn můj. Za čas na tebe zapomenou."

Oswald pustil svého syna a ustoupil.

"Zajímavá nabídka, můj chlapče. Taková... že jsem nepočítal, že bys na takovou mohl mít hlavu. Dej mi do rozednění čas na rozmyšlenou."

"Ne, otče. Žádné triky."

"Tedy jen malé zdržení. V kryptě mám bohatou výzbroj. Vzácné Ascalonské meče, které se nikdy neztupí, celou soupravu ručně kované sluneční zbroje Velké dynastie. Měl bys alespoň vidět, co zdědíš."

Edrickovi zasvítily oči. "Až po tobě, otče."

---

Jak vstoupili do krypty, Edrick očekával vytoužené řady exotických zbraní a zbrojí. Místo toho, v táhnoucích se řadách skomírajícího světla svící, ozdobná truhla, do které by se vešel člověk.

"Zklamaný?" Zeptal se Oswald. "Teď víš, jak se cítím ohledně tebe."

"Oklamal jsi mě!"

"Vždy ses dal snadno napálit. Ale opravdu pro tebe něco mám. Mám za to, že o té truhle jsi už slyšel."

Edrickova tvář zformovala nový výraz: strach. "Schránka šílenosti."

"Takhle jsem ji pojmenoval? Ó, to je hrozné. Později jí vymyslím jiné jméno."

"Poslední člověk, kterého jsi v ní zamkl, snědl svůj vlastní obličej."

"Abych pravdu řekl, to bylo zlepšení." Oswald chytil syna a povalil ho tvrdým kopem proti Edrickovým kolenům. "Nesnáším vysvětlování vtipů, ale v tomto případě to udělám. Kdyby mně kdokoliv jiný takhle vyhrožoval, veřejně bych ho popravil za zradu. Ale ne, to by tě proslavilo. Pro tebe jsem vymyslel něco mnohem horšího."

"Uvnitř zešílím!"

"Možná z tebe konečně bude pořádný Thorn. Ó, malá hostina na rozloučenou." Oswald si sáhl do kapsy a nacpal synovi do pusy hrst sladké kuřice a pak ho strčil do relikviáře a přibouchl víko. Oswald křikl na Dribbina, který hned vtrhl do místnosti se starým svitkem v rukou.

Zatímco Dribbin odříkával, řetězy ovinuly relikviář jako hadi. Když skončil, truhla byla zcela svázaná.

"Nedotýkejte se jí bez rukavic, Vaše výsosti," řekl Dribbin. "Kouzlo vysaje každého, kdo se truhly dotkne. A teď, pane, nikdy bych nezpochybňoval..."

"Pošlete ho do Istanu," poručil Oswald. "Moje zesnulá žena Zola měla na tamním pouštním ostrově pozemky. Ať slunce sesmaží, co zbývá z mysli mého syna. Ó, a Dribbine, tvoji písaři ať jdou do archivů a vymažou všechny zmínky o mém synovi."

"Pane, taková snaha zabere čas a nejsem si jistý, jestli to dokážeme dřív, než padnou brány. Stráže a vaši dvořané již prchli. Jsme sami a bezbranní."

Oswald upřeně hleděl na rádce. "Jak Šílený král řekl! I když hrad padne, nezůstane nic o tom zklamání, kterým je můj syn."

---

Za úsvitu se Dribin a jeho písaři znovu sešli s Králem Oswaldem v trůním sále.

"Záznamy jsou promazány, Vaše výsosti. Jako by váš syn nikdy neexistoval."

Oswalld vyhlédl na dav proudící čerstvě proraženou bránou. Bylo to jen otázkou času.

Dribbin dodal: "Troufám si poznamenat, že jediní, kdo ví, co se mu přihodilo, jsou v této místnosti."

Šílený král se usmál, vytáhl svůj meč a zadíval se na Dribbinovo hrdlo.

"Je legrační, že to říkáš."

---

Edrickův relikviář nikdy nedorazil do Istanu. Byl ukraden a pak znovu a znovu zástupem válečníků, gamblerů, knězů a básníků, které všechny stihl hrozný osud. Jeho příběh zaujal učence Nolanijské akademie, kteří studovali relikviář, dokud je válka nevyhladila.

Mezi sutí roky ležící, spící, dokud se do síně neprokopala jedna iniciativní učenkyně a nenašla na sebe čekat tuhle řetězy ovázanou truhlu.

"Haló," řekla Magistra Tassi, když k ní přistupovala. "Co je to?"

Příběh od Rubi Bayer vydané mezi 7-13.01.2014 před vydáním Původ šílenství.

---

Když si zrekapitulujeme Living World v Guild Wars 2, je jasné, že Scarlet Briar má větší plány, které si každý uvědomuje. V příštích dnech se vydáme po jejích stopách v Tyrii a pokusíme se nahlédnout do širších souvislostí. Sledujte tento článek každý den, abyste se dozvěděli o aktualizacích Scarletina spisu.

06.08.2013: Watchknights královny Jennah se během zahajovacího ceremoniálu královnina jubilea zblázní a přestanou být pod kontrolou pomocníků královny Jennah. Na slavnostní ceremonii vtrhnou také piráti z Aetherblade. V pavilonu se objeví záhadná postava, která je zřejmě zodpovědná za nenadálý chaos.

06.08.2013: Hrdina porazí neovladatelné Watchknight a tajemná postava se objeví zblízka. "Ále, zkazil jsi mi zábavu. Teď z tebe budu muset udělat speciální projekt." Má kápi, která zakrývá její tvář, a zmizí dřív, než se podaří odhalit víc.

20.08.2013: Záhadná postava ze zahajovacího ceremoniálu se vrací na závěrečný ceremoniál a tentokrát odhaluje svou tvář a identitu. "Aaaa to je můj signál. Ahoj, DR! Jmenuji se Scarlet a přišla jsem si s vámi hrát!"

Scarlet oznámí, že převzala vládu nad Watchknight, což naznačuje, jak později podotkl Logan Thackeray, že o to usilovala celou dobu. Na tyhle "Watchknight" jsi hrdá? Jsou teď mí." Z Watchknight se stávají nepřátelští přisluhovači Twisted Watchwork, kteří útočí na Scarletin příkaz.

Scarlet se zabarikáduje v Korunním pavilonu s rukojmími a začne pomocí portálů posílat své přisluhovače, aby zaútočili na oblasti po celém světě.

Skupina hrdinů vstupuje do Scarlet's Playhouse, aby zachránila rukojmí a zastavila útoky. Rukojmí se jim podaří zachránit, ale Scarlet po delší bitvě zmizí a uteče neznámo kam.

Jelikož je Scarlet na svobodě, pokračují útoky po celé Tyrii. Na mnoha místech se otevírají portály a vypouštějí hordy přisluhovačů Twisted Watchwork a pirátů Aetherblade. Velké skupiny Molten Alliance jsou nyní součástí těchto útoků a útočí jménem Scarlet, což naznačuje, že pracuje a plánuje déle, než jsme si mysleli.

23.08.2013: Vychází najevo Scarletina historie a vzdělání, což umožňuje nahlédnout do některých jejích cílů a jejího šílenství. "Mám před sebou spoustu práce. Nevím, co bude se světem, až skončím, ale velmi ráda to zjistím. Říše budou padat, kontinenty budou hořet, a až požár skončí, budu tam, abych otiskla svou pečeť do jakéhokoliv nového světa, kterým se tenhle stane."

01.10.2013: Scarletini piráti z Aetherblade se začnou shromažďovat v Twilight Arbor a Scarlet pošle Caithe zprávu a tvrdí, že zná tajemství, o kterých Caithe nechce, aby se svět dozvěděl. Caithe se skupinou hrdinů vstoupí do Twilight Arbor, aby Scarlet vyhledal.

"Bála jsem se, že budeš odměřená a odtažitá. Vím, že chceš, aby si lidé mysleli, že jsi taková, jaká jsi. Ale já vím, že je to lepší. Znám tě. Jak ošklivě se pereš, jak přemýšlíš... co jsi udělala. A to, co jsi udělala, je strašně ošklivé. Ooh, zrovna jsem si uvědomila: Vím o tobě něco, co neví ani Faolain. Znamená to, že spolu chodíme? Mám ti začít říkat "drahoušku"? Vyřídím Nightmare Court tvé pozdravy, Caithe. A nebudou rádi, až usliší o tvé malé nerozvážnosti? Co myslíš, že řekne Bledý strom, až zjistí, co jsi udělala? Nebo už to ví? Znám tajemství, znám tajemství... Vlastně Caithino tajemství. A brzo se to dozví i všichni ostatní.

Zjistí se, že skutečná Scarlet se stále skrývá. Scarlet v Twilight Arbor je hologram a předem nahraný dialog zanechaný pro Caithe. Scarlet zůstává na svobodě.

Když se shromáždí u vchodu do Lion's Arch v Gendarran Fields, čerstvý rekrut 14. bezpečnostní jednotky Lionguard mi ukáže tetování, které si skupina oblíbila. Slova na jeho kůži nyní vystihují jejich cíl: "Lion's Arch, nebo nic"

Dnes se čtrnáctá jednotka pokusí jako první eskadra vybudovat opěrný bod v poničeném, obsazeném Lion's Arch.

Jejich úkol je jednoduchý, ale děsivý: prorazit do města a udržet Obchodní fórum, dokud nedorazí posily, ať už to bude kdykoli. Vzhledem k tomu, jak jsou Scarletiny síly ve městě zakopáni, velení Lionguard neočekává, že by 14. jednotka vydržela přes noc. Přesto se dobrovolně přihlásili jako první.

Někteří ze čtrnácté jsou čerstvě po boji, jiní těžce dýchají s plícemi zjizvenými od miasmatu (znečištěné ovzduší). Pod jejich ránami se skrývá poraněná hrdost. Tohle město je jejich domovem, který je nyní v rukou nepřítele. Trápí je, když mi vyprávějí o svých blízkých, které během invaze ztratili.

Nyní však chtějí vstoupit do Lion's Arch a pomstít se za vše, co jim Scarlet vzala.

— Učenkyně Ela Makkay, přidělená ke 14. bezpečnostní jednotce Lionguard/"Marrinerova síla".

Čekání na posily

---

Lion's Arch ucítíte dřív, než uvidíte, a co se s ním stalo. Je tu odporně sladký zápach hnijících mrtvol smíšený se štiplavým praskáním střelného prachu. Je to změna oproti dusivému, smrtícímu závoji Scarletina miasmatu, který teď odnáší moře.

V poledne se ozvaly první výstřely. Čtrnáctá bezpečnostní jednotka Lionguard se utkala s oddíly Aetherblade o kontrolu nad Obchodnickým fórem. Poručík Honeclaw vedla útok a zatlačovala Aetherblady zpět dávkami ze svého plamenometu.

Boje trvaly většinu dne. Čtrnáctá drží fórum, ale Honeclaw rychle zabránila svým jednotkám, aby to označily za vítězství. Nyní čtrnáctá čeká... čeká na posily, na další tah nepřítele. Vědí, že Scarlet se nevzdá ani centimetru Lion's Arch bez boje.

V dálce se ozývají zvuky boje a je vidět štiplavý modro-ocelový oblak kouře.

— Učenkyně Ela Makkay, přidělená ke 14. bezpečnostní jednotce Lionguard/"Marrinerova síla".

Útok přišel brzy

---

Útok přišel dřív, než 14. jednotka stačila vytvořit obranný perimetr. Pod rouškou soumraku obklíčily posily Aetherblade 14. jednotku z několika stran a zaútočily na ni střídavě palbou odstřelovačů a čelními útoky.

Poručík Honeclaw a její vojáci se snažili vytvořit obranný kruh. Rozmístili věže jako přední linii a za nimi živý kruh ze štítů a mečů, aby chránili ostrostřelce čtrnácté jednotky.

Taktika Aetherblade blokovala jakoukoli možnost úniku. Někteří ze čtrnácté zpanikařili a v chaosu se dali na útěk, jen aby byli probodnuti nepřátelskými meči.

Čtrnáctá rychle ztrácela vojáky i morálku.

Nepřítel je v přesile. Nastává noc.

— Učenkyně Ela Makkay, přidělená ke 14. bezpečnostní jednotce Lionguard/"Marrinerova síla".

Bestie pokrytá ozubenými koly

---

Viděli jsme ho za úsvitu, právě když Honeclaw nařídila zbytkům čtrnácté jednotky, aby se postavily kolem trosek Obchodního fóra.

Byla to lidská bestie, oblečená v modrém a pokrytá mosaznými ozubenými kolečky. Přikázal svým Aetherblades, aby se stáhli, a požadoval naši kapitulaci. Honeclaw odvětila něco, co se nehodí do historických záznamů. Nepřítel na oplátku připravil své pušky, aby nás všechny postřílel.

Honeclaw beze slova vyskočila z úkrytu s plamenometem otočeným na hrudi. Zběsile pálila do Aetherblades a zároveň útočila na jejich řady. Naposledy jsem Honeclaw viděl, když vystřelila z pistole do kanystru s palivem a vyvolala peklo, které pohltilo ji i nepřítele.

Výbuch povzbudil zbytky čtrnáctky k nové zuřivosti. Za chvíli byl nepřítel zničený a krvácel. Po zajištění fóra našla čtrnáctka Honeclaw ostatky a zabalila je do pláště Lionguard.

— Učenkyně Ela Makkay, přidělená ke 14. bezpečnostní jednotce Lionguard/"Marrinerova síla".

Poslední zastávka na obchodním fóru

---

Ráno. Navzdory masivním ztrátám si 14. jednotka stále drží obchodní fórum. Po Honeclaw smrti je nálada utlumená, ale odhodlaná. V těchto napjatých, klidných chvílích staví 14. jednotka bariéru z těl Aetherbladů, aby poskytla svým několika zbývajícím ostrostřelcům krytí.

Tento hrůzný pohled vítá proud čerstvých posil, které vstupují do Lion's Arch. Díky čtrnácté jednotce se nyní může do města přesunout nespočet Lionguard a dobrovolníků a přenést tuto bitvu ke Scarlet.

Čtrnáctka své vítězství neuznává. Zůstávají soustředění a hlídají perimetr. I když to není řečeno, čekají nyní na slova, která každý Lionguard touží slyšet: Scarlet je mrtvá.

— Učenkyně Ela Makkay, přidělená ke 14. bezpečnostní jednotce Lionguard/"Marrinerova síla".

The Reaper's Bounty je příběh John Smith, který vyšel v sérii aktualizací na fóru, které nazval Zommoros mi prozradil tajemství. Název "The Reaper's Bounty" vybral John Smith později ve stejném vlákně poté, co ho hráči požádali o název.

Příběh figuroval hlavně jako postupná nápověda/návod na recept Mystic Forge, jak vytvořit Reaper of Souls, a neměl by být považován za kánon.

---

Lemark nebyl moc dobrý vyjednavač. Kupec si vzal skoro všechny měďáky, které měl, ale stálo to za to. Tentokrát si byl jistý, už žádné padělky, žádné kopie nebo lži, tohle bylo ono. Cítil ji, zlověstnou... přízračnou, bylo mu divné ji držet, ale bylo mu to jedno, jeho cesta byla ze čtvrtiny hotová.

(O 2 dni později)

Lemark sprintoval uličkou, což byla snaha, která pravděpodobně zanechala nejeden zkoumající pohled, než bylo žádoucí, ale nebylo to poprvé. Na okamžik zpomalil, aby se podíval za sebe, kupci se stále hnali se strážemi těsně za ním. Překvapilo ho, že to ještě nevzdali, museli být na zdejší památku velmi citliví, samotný předmět byl příliš obyčejným na to, aby vzbuzoval takový hněv. "Ještě dva bloky," pomyslel si a překontroloval zapečetěné válcovité pouzdro, které nesl. Jeho pokus o zlodějinu se pro dnešek nezdařil, ale nehodlal přijít o to, co měl, v kalných vodách zálivu.

---

Lemark měl dobrou náladu, byl to plodný týden. Po sérii neúspěchů se na něj usmálo štěstí. Zadíval se na svůj odraz v předmětu, sám o sobě taková banální věc, ale byla v tom síla. Zomorros to věděl také, Lemark už dříve viděl touhu v jeho očích, tohle byl jeden z jeho oblíbených předmětů.

---

Lemark seděl opřený o skalní stěnu, z jednoho gejzíru pršela slaná voda. "Co tady vůbec dělám?" pomyslel si po tisící. Byl vyčerpaný, zkrvavený a zraněný. "Jeden z těch prokletých vetřelců mě zabije dřív, než s tímhle skončím," zabručel si pro sebe, když vstal a protáhl se. Potřeboval se napít, ale den se ještě neskončil, měl ještě čas. Jeho odhodlání přitvrdilo, ještě jeden pokus, zíral na další otupené ostří, ještě jedna šance na výsledek... tohle nebude legrace.

---

Lemark se opřel zády o skalní stěnu.

"Deja vu," pomyslel si unaveně. Už i to pomyšlení ho unavovalo.

Byl tu už dva měsíce. Celé dva měsíce boje. Málem zemřel tak často, že ho to přestávalo bavit.

"Co to o člověku vypovídá, když je jeho blížící se smrt nezajímavým tématem k zamyšlení," pomyslel si.

Byl unavený ze všeho - z tohoto místa, z řinčivých zvuků, které zněl všude, kam přišel, z bestií, a hlavně byl unavený z nekonečného krveprolití.

Zaklonil hlavu, zavřel oči a snažil jsi představit, že je zpátky doma.

Místo toho spatřil samolibou tvář Zomorrose.

Už téměř zapomněl na svou nenávist k té bytosti. Bylo to přesně to, co potřeboval - připomenout si, proč je tady.

Slabé zadunění ho přinutilo vrátit se do reality, protože jedna z bytostí si všimla jeho vpádu. Zadíval se přímo na nabíhající zvíře. Kdyby mohl, vymazal by celý tenhle druh z povrchu planety.

---

Lemark se zadíval na své paže, napůl zahojené rány, které mu brzy budou trvale připomínat posledních několik měsíců. Přesto se cítil povzbuzený. To všechno už měl za sebou. Dostal se dál než kdokoli jiný před ním - nebo jsi to alespoň myslel.

Poslední kousek bude nejtěžší. Pochyboval, že bude muset bojovat s nějakou velkou příšerou, to nebyl Zomorrosův styl. Musel udělat něco těžkého, tahle cesta by neskončila ohromnou závěrečnou bitvou. Závěr by byl přesnější, více... vědecký. Měl jen jedinou stopu, smluvně závaznou z poslední dohody s pseudobožstvem.

Vstal od stolu v srdci Lion's Arch a obrátil se na jih.

---

Sylvarský vědec, to Lemark nečekal. Už by měl vědět, že tady není nic normálního.

Navzdory vědě to byl příjemný oddech, na tohle by si mohl zvyknout. Něco tu působilo harmonicky a uvolněně, byla to součást plánu?

Všude kolem se najednou ozýval křik. Lemarka to překvapilo, nebyl zvyklí. Nic na tomhle místě není normální.

---

Lemark vyrazil dveře. "ČERV?!" vykřikl, "NE... NE! ZATRACENÝ DVOUMETROVÝ ČERV!"

Zomorros na něj samozřejmě čekal, na tváři měl samolibý úšklebek, když se vznášel na konci místnosti. Celé místo bylo přepychově zařízené tak, že křičelo bohatství na každého, kdo vstoupil. Zomorros nebyl bytostí, která by si potrpěla na decentnost... obvykle.

"Můj starý příteli," řekl Zomorros líně, hlavu nakloněnou na stranu, když si prohlížel Lemarkův potlučený vzhled. "Jak se máš? Nevypadáš moc dobře, určitě tu mám něco, co by ti mohlo pomoci."

"Šetři si své dary," odplivl si Lemark, "další řetězy už nepotřebuju."

"No, nejsme dneska nějak dramatičtí?" "Ne," odpověděl Lemark. Zomorros odpověděl s úsměvem a dál se přehraboval v truhle plné neuspořádaných lahví.

Lemark se začal procházet hlouběji po místnosti. Otřel si špinavou ruku o gobelín, který pravděpodobně stál víc, než si většina Tyrijců vydělala za celý život.

"Přišel jsem si pro to, co mi patří," zavrčel Lemark tónem, který měl být nepřeslechnutelný.

Zomorros se zamračil a veškeré předstírání dobré nálady se vypařilo. "Za to se platí."

Lemark hodil batoh přes celou místnost, kde narazil a sklouzl po zdi k Zomorrosovi. Džin se pozorně zadíval na batoh, který se rozpadl, a nasbírané předměty se vznášely ve vzduchu.

"Ne," Zomorros téměř vzlykl a Lemark si nebyl jistý, jestli to bylo odmítnutí, nebo nevole.

"Ne," řekl Zomorros znovu, už důrazněji, "tohle je nepřijatelné!" "Ne," řekl Zomorros.

"Je! Smlou-"

"Nezazlívej mi tu smlouvu, dítě! Je to moje a ty si to nezasloužíš," řekl Zomorros a viditelně se snažil potlačit svůj hněv. "Vždyť ani nevíš, co to je."

Lemark vytáhl z kapsy potrhaný pergamen a praštil s ním na stůl před Zomorrose. V džinově přítomnosti se mírně rozzářil.

Lemark položil ruku na pergamen a zadíval se Zomorrosovi přímo do očí. "Smlouva," řekl pomalu a přesně. Slova kolem nich nepřirozeně zazněla.

Zomorrosovy rysy se pomalu proměnili v úsměv. "Kůže" kolem očí se mu stáhla a rty se sadisticky zkroutily, když zpod obočí pohlédl na Lemarka. "Jsem donucen," řekl Zomorros pomalu, když Lemarkovi z hrudi vykvetla dýka. Zloděj ohromen a nevěřícně podíval dolů. Nohy mu zeslábly, ale jednou rukou se zachytil stolu.

Lemark ucítil krev v plicích. Zadržel dech a postavil se. Pouhá tvrdohlavost ho udržela na nohou, když se Zomorros přiblížil.

Zomorros promluvil tiše, skoro jako šepot, ale každé slovo bylo strašlivě jasné a přesné: "Nikdy jsem ti neřekl, co to je." "Co to je?" zeptal se Lemark. Naklonil se tak blízko, že jeho tvář vyplnila Lemarkův zrak, a ovinul prsty kolem rukojeti.

"Je to reaper of souls. (zabiják duší)" Zašeptal, když dýku vytrhl.

Kapitola: 1 / 2 / 3

Poznámky z Rata Novus – část 1

RATA NOVUS PROTOKOL—ZÁZNAM #08

Tohle je úžasné. Musím uznat, že když komandér odešel s ostatními, byla jsem trochu nervózní zůstávat zde sama, ale vše je to tu jako ve snu. Nespala jsem týden a nechci spát další dva nebo tři…možná čtyři (Poznámka: Nalézt alternativu ke spánku). Je tu tolik dat, že by se tohle město mělo jmenovat Data Novus. (Poznámka: Udělá nedostatek spánku osobu chytrou a vtipnou? Myslím, že ano.). Zdá se, že je až nemožné projít to všechno sama… Ale poslední věc, kterou bych si přála, je nějaký otravný vědec, strkající nos do mé práce. Tolik teorií se tvoří v mém mozku: Vím, že jsem na stopě něčemu velikému, jen potřebuji čas, abych mohla dojít k pořádným závěrům.

Jeden z mnoha úžasných poznatků, které jsem zde objevila, je replika (nebo možná originální prototyp) mapy Ley-line, kterou jsme našli za stěnami Tariru. Magická pavučina ley energie je živá. Jde touto cestou a pak zase tamtou. Jednu minutu je tady a pak je zase támhle. Netušila jsem, že se jedná o proudění. Ačkoli jsem měla jen málo kontaktu s lidmi venku, nepotřebuji vědět, že komandérova mise byla úspěšná. Mordremoth už není. V části džungle zářilo silné světlo, ale jednoho rána jsem s probudila a světlo zbledlo a zbytek mapy se rozzářil jak nebe při ohňostroji při Lunárním novém roku.

Vyrábím systém, který by zaznamenával cesty proudu magie. Doufám, že v tom dokáži najít nějaký vzorec. Myslím, že to nemůže být totálně náhodné a chaotické, nebo ano? Možná, že může…možná musí. Ale v této chvíli možná není. Oba argumenty mi dávají momentálně stejný smysl. (Poznámka: Vyzkoumat vliv nedostatku spánku na racionální myšlení.)

Pozorovala jsem vejce a je rozhodně zářivější než kdy před tím. Caithe říkala, že se na vejce zajde podívat, jestli je opravdu v pořádku. (Poznámka: No jasně, že se musela jít podívat). Mám hypotézu o jejím Divokém Honu (Wyld Hunt), ale nechávám si to pro sebe pro případ, že by se tento deník dostal z mých rukou. (Pokud se tak stalo a ty to čteš Caithe: Ahoj kamarádko. Jsi ta nejlepší a vždy děláš ta nejlepší rozhodnutí.) (Komandére, pokud tohle čteš: Mrk mrk)

Okay, právě jsem si přečetla posledních pár vět a je to možné – ačkoli velmi nepravděpodobné - mám záchvat. Asi bych měla s někým mluvit… Ale ne s někým opravdovým. Ti mě jen zpomalují nebo hůř. Oh. Málem jsem zapomněla na Scruffyho. On není doopravdový někdo. Chybí mi to obřisko. Musím pro něj vytvořit nový design…Ale mám čas na vedlejší projekty? Ne, nemůžu. Alespoň ne teď. Každopádně se mám dobře. Konec konců si můžu vždycky popovídat s mým novým přítelem. Rostlinou. Je to krásná malá rostlinka, co vyrostla v jedné z trhlin v zemi v dračí laborce. Je úžasná a tichá a zelená… trochu jako Sylvari. (Poznámka: Ovlivňuje počet probděných nocí na nová přátelství s flórou? Závěr: Velmi pravděpodobně, ale koho to zajímá. Noví přátelé.)

Počkat, co to bylo? Hmmm, kdybych si nebyla jistá, řekla bych, že to znělo jako otevření brány. Jsem zvědavá. Rostlinko, hlídej mi deníček, hned jsem zpátky.

---

Poznámky z Rata Novus – část 2

RATA NOVUS PROTOKOL—ZÁZNAM #09

Zašlápli rostlinku! Ty zrůdy!

Věděla jsem, že dny samoty jsou zde omezené, ale nemyslela jsem, že budou až tak omezené. Novinky o objevení Rata Novus se musely dostat do Rata Sum. Asury se sem ženou jako migrující dolyakové, ačkoli většina dolyaků co znám má lepší vychování. Kolikrát musíte narazit do holky při stavbě výzkumné stanici než po vás vyjede?

Odpověď je šestkrát a pak začnete křičet: „PŘESTAŇ DO MĚ NARÁŽET, ZATÍMCO SI STAVÍŠ VÝZKUMNOU STANICI, WINDALLE!“ a v ten moment se na vás všichni otočí a zírají na vás, jako byste byl nějaký šílenec.

Naštěstí jsem měla dost času zavřít dveře do dračí laboratoře, takže nikdo neví o těch opravdu šťavnatých věcech. Musím si to tu udržet jako posvátnou svatyni. Otázkou je, jak se dostat dovnitř a ven nepozorovaně… Oh! Možná… Ano! Ne, to nemůže nikdy – Teda…Ano! Takže tajný plán číslo 72 – říkejme mu: Zaručený přístupný expresní teleport! (Mrk mrk.)

Jsem velmi opatrná, co zapínám, abych minimalizovala počet Chaků, ale tihle bezduší mamlasové vypínají a zapínají, jak se jim zachce! Tímhle stylem se zdejší historie bude brzy opakovat! Aspoň jsme si jistí vztahem chaků a jejich apetitu po ley energii. Myslím, že si to Rata Novus uvědomilo až příliš pozdě. Chakové se už teď objevují daleko častěji, takže se nemusím vypořádat jen s Windallem a jeho abnormálně ostrými lokty, ale teď se tu všude válí kousky brouků! Zabořili jste se někdy po kotníky do hordy průduchů? Zkazí vám to den. Pravda je, že u mě nepotřebujete mnoho, abyste se zabořili po kotníky, ale stejně! Na druhou stranu se dosti vzdělávám v chakovské anatomii, což se bude hodit při příští noci soutěže v chakovské anatomii. (Poznámka: Zorganizovat soutěž v chakovské anatomii.)

Jediné pozitivum, které vzešlo z tohoto návalu Dolyaků je, že mám informace o okolním světě více často. Slyšela jsem, že Braham je zpátky v Hoelbraku. Láme mi srdce, když si pomyslím, čím prochází. Měla bych brzy podniknout cestu zpátky, abych mu popřála soustrast. Pracovala jsem na dálkově ovládaném komunikátoru na bázi ley-line energie, který by přenášel hlas – možná bych se mohla schovat v laboratoři, sem tam mluvit do svého konce a ostatní by si mysleli, že mluvím jen tak pro sebe. Pracovala jsem na tom moc tvrdě, abych ztratila status alpha. Na druhou stranu, mohla bych to také použít, aby si mysleli, že tu straší. To je také dobrá možnost. Uvidíme.

Když mluvíme o duchách, kteří potřebují odpočívat v pokoji, mnoho přistěhovalců stále chová velké množství nedůvěry vůči Sylvarům. Mordremoth byl zničen – co víc by chtěli? Jak vám může někdo říkat, co dělat, když tu už není nikdo, kdo by toho byl schopen? Jak jsi vůbec myslí, že věci fungují? Když tu byla Caithe, říkala, že volání ustalo a dokonce slyšela o nově narozených sylvari po drakově smrti! Což znamená, že Sen žije a –

Oh! Pro lásku k Eternal Alchemy! Windall do mne zase strčil! Musím toho dolyaka naučit slušnému chování! Hned jsem zpátky.

---

Poznámky z Rata Novus – část 3

RATA NOVUS PROTOKOL—ZÁZNAM #17

Víš co deníčku? Tihle Rata Nováci byli nejspíš na stopě něčemu velkému.

Je něco úžasného na tom, žít pod zemí. Být neustále obklopena hlínou a usazeninama a geologickou historií – je to jako kdyby tě Tyria objímala svým hliněnýma rukama ze všech stran!

Jsem narozena v Rata Sum, poznala jsem tedy jen pozemský život (mimo těch chvil, kdy sem spadla do hluboké díry), ale teď to chápu. Primordus nás donutil žít na povrchu a Rata Nováci řekli „Ne“. Říkám si, že kdybych byla tehda na světě, rozhodla bych se stejně (a až později zaznamenala onen Chakčí problém).

A nyní pokračuji v jejich práci. Cítím se…zavázána v podivném slova smyslu. Věděli, že útěk od draků není permanentní řešení. Musíme se otočit a postavit se jim a porazit je. To byla statečná filosofie, kterou zastávali (což je poněkud ironické, když si vezmeme, jak se dá život pod zemí připodobnit ke strkání hlavy do písku!). Dlužím jim to a musím dokončit, co jsem začali – a momentálně je to i osobní. Ha! Opravdu jsem to tak myslela, ale pak jsem si uvědomila jaké to je klišé…. Ale je to trefné. Velmi trefné. Hádám, že takhle to s klišé začalo.

Každopádně, Primordus je první na mém seznamu, protože spousta výzkumu se zaměřuje právě na tohoto draka. Ale také jsem narazila na pár informací o příšeře z Krystalové pouště (Crystal Desert). Exalted a Nované sdíleli spoustu technologíí a soudím, že i nějaké informace o dracích. Byli stejně nervózní z Kralkatorrika jako z Primorduse. To hlavně proto, že byli sestrojeni Zapomenutými (the Forgotten). Nyní jsou Zapomenutí věrní Glintě a Glinta je bývalá Krakatorrikův…uhm.. vůdce? Šampión? Ano Šampion, který se odtrhl a pokusil se ochránit lidstvo (můj typ ženské!). Po její smrti podnikli velké úsilí, aby zabezpečili její odkaz. A víte, co je jejím odkazem? Vejce!

Přemýšlím, jestli by Komandérovi vadilo, kdybych si to vejce vypůjčila z Tyrie sem a provedla výzkum…

WOW, měla bych se hlídat. Vsadím se, že takhle se to odehrávalo v Caithiině hlavě, když se rozhodla ukrást vejce. Ok, takže nemůžu (nebo bych neměla) to sem fyzicky dostat… ale kdyby byla nějaká možnost to vejce hlídat… Hmmmm… To si zaslouží prozkoumat.

Dalším darem od Exalted je ley mapa, o které jsem již mluvila. Teď když ohňostroj trochu zpomalil myslím, že sem zaregistrovala trochu Mordremothovi energie pohybovat se určitým směrem. Říkám „myslím“ protože popravdě ten pohyb magie je státe natolik náhodný, že nedokážu, zda se jedná o pravidelnost, nebo ne. Také netuším, jak moc důvěryhodná a přesná ta mapa je. Důkaz pohybu by mohl být nesprávný… Až to vše rozluštím, bude myslím čas, napsat dopis tomu nejlepšímu zabíječi draků, kterého znám. Doufám, že by byli Nované na můj výzkum pyšní a komandér a já budeme mít možnost otočit se a čelit hrozbám.

Nedávné aktivity White Mantle znepokojují populaci Tyrie. Co s tím koruna hodlá udělat?

Nejdřív mě nechte uvést věc na pravou míru, že obyvatelé Divinity se nemají čeho obávat. Podnikáme kroky k posílení ochrany v okolí i v Divinity, abychom zajistili bezpečí našich obyvatel. Shining Blade pečlivě pozoruje pohyby a aktivity White Mantle a většina z nich jsou pouhé nájezdy lokalizovány v severní Maguumě. Tohle nejsou žádné vypočítané tahy organizované skupiny – jedná se o izolované aktivity pár poblázněných lidí. Nic víc.

Jaké druhy ochrany podnikáte?

Seraphové znásobují své hlídky v Shaemooru. Co víc, zaměstnali jsme nejlepší inženýry v Divinity, aby posílili městské zdi a posílili jakákoli slabá místa v naší obraně. Pro případ krize vymysleli mí rádci plány na evakuaci městských částí obklopující Divinity i měšťanstvo za bezpečné hradby města. Musím však zmínit, že tento scénář je pouze pro opravdovou krizi – přírodní pohromu, výskyt draka a podobně.

Seraphský kapitán Logan Thackeray nebyl dlouho viděn. Můžete se k tomu vyjádřit?

Kapitán Thackeray utrpěl těžká zranění, když bojoval v džungli s drakem Modremothem a momentálně se zotavuje. Jeden z mích zdravotníků jej pravidelně kontroluje a tvrdí, že se uzdravuje. Jak znám kapitána, vrátí se do služby jak nejdřív mu to fyzický stav a doktor dovolí. V Tyrii není síla, která by mohla stát mezi službou a Loganem.

Viděla jste kapitána osobně?

Nikoliv. Bohužel vláda království je velmi časově náročná o to víc s problémy, které se v poslední době objevují. Ale mí zdravotníci mě velmi dobře informují o jeho postupu a věřím, že se velmi rychle uzdraví. Dokonce se za něj i modlím. Nechť ho Dwayna sleduje.

Co je nového v Paktu? Za jakých podmínek jsou podporováni korunou?

Bohužel Paktská skupina ztratila mnoho životů v Maguumské džungli. Spojenci se stále scházejí po bitvě s drakem. Generálky Almorra Soulkeeper neúnavně pracuje na podpoře těchto snah a na oplátku my podpoříme ji. Jsem si jistá, že Pakt bude prosperovat pod novým vedením generálky Soulkeeper.

Krom členů Paktu zemřelo při boji s Mordremothem i mnoho Krytanů. Chcete něco říct pozůstalým?

Tento konflikt byl ve všech směrech opravdovým testem odolnosti a odhodlání, kterým Kryta kdy čelila. A i když jsme nakonec získali vítězství, zaplatili jsme za něj vysokou cenu. Slyšela jsem nářky úzkosti našich lidí pod tíhou jejich ztrát. Všem upřímnou soustrast a nekončící vděčnost všem rodinám padlých, kteří se obětovali ve jménu našeho statečného národa. Je teď na nás nikdy nezapomenout jejich kuráž a chrabrost a ujistit se, že jejich oběť nebyla zbytečná.

A co ztráty v Seraphů? Jak vyčerpané jsou jejich řady?

Malá část elitních Seraphských sil se vydala a připojila se k Paktu v jejich nešťastném vpádu do Maguumské džungle, kde se setkali s Mordremy. I když se stále čeká na úplný soupis ztrát na životech, pár Seraphů bylo zachráněno z džungle a my doufáme, že jich najdeme více, jelikož stále pokračují záchranné akce v regionu. Žádám všechny obyvatele Divnity, aby mysleli na naše statečné vojáky a modlili se k Melandru.

Kapitola: 1 / 2 / 3 / 4 / 5 / 6

Tyrijské cesty – Kapitola První

Na letošním MomoConu, příběhový režisér Leah Hoyer a příběhový designer Ross Beeley vedli program o základech a příběhu Guild Wars 2. S pomocí publika vytvořili základ pro novou postavu. Tato postava a její moa budou cestovat známými místy - přečtěte si sérii příběhů, které vám tato místa ukáží jejich očima.

---

Dorazili jsme pozdě na výprodej nepotřebných věcí – který je lépe znám jako Každoroční amatérský výprodej nízkého stupně (Low-Level Amateur Market Annual Sale) – protože Momo chtěla lovit broučky. V momentě kdy jsme vstoupili do Soren Draa mysleli jsme, že země ožila. Zaryla svůj velký zobák do trávy a málem mi vyrvala otěže z rukou.

Tak jsem tedy dorazila na poslední místo, kde jsem chtěla být: s patnáctiminutovým zpožděním, prodírající se skrze davy, bojující s ptákem, který je třikrát větší než já. Ráda si nalhávám, že jsem Momo vytrénovala dobře, ale moové (moas) jsou přirozeně plaší. V momentě, kdy se mi povedlo ji dostat do její ohrady a začala jsem vybalovat, začala dělat hluboké a podezřívavé zvuky na kolemjdoucí.

„Můžeš si honit všechny brouky, jak chceš, až tu skončíme. Můžeš je honit celou hodinu.“ Pospíšila jsem si s přípravou svých vynálezů, letmo zkontrolovala postroj a poté jej nasadila přes hlavu Momo tak, aby biotermální analyzér spočíval na její hrudní kosti. Spustila jsem test, přičemž odhad patnácti let vyšel ihned s výsledky dobře čitelnými na displayi. „Věř mi, chci být hotova s těma ceremoniema stejně tak jako ty.“

„Squok“ Momo načechrala své jasně růžové peří, naklonila hlavu na stranu a zadívala se na trs trávy jako by ji vyzívala, aby vyprodukovala něco živého. Smát se jí mi udělalo trochu lépe.

Poprvé v životě jsem byla ráda, že můj N.E.P není blyštivý nebo komplikovaný. Některé z ostatních vynálezů na prodej byly masivní s blýskavými světýlky a panely. Postavila jsem si malý levný stánek daleko od hlavní třídy – sice to znamenalo menší pravděpodobnost, že najdu kupce, ale já stejně nikoho takového nečekala.

Hlas dronu prořízl dav. „Ale, ale, jestli to není trávožravá pohroma. Myslela jsem, že jsi to už vzdala, Vikki.“

„Tonni“ Hluboce jsem se nadechla, než jsem se otočila. „Vystavuješ?“

Toni se procpala před můj stánek a věnovala mi jeden ze svých studených, vyhlášených pohledů, kterých jsem se ve škole tak obávala. Její vlasy byly rozděleny do přesných kruhů okolo jejích dlouhých uší a červeno-černý plášť byl vyzdoben posledními technickými vymoženostmi. Bylo nejspíše bláhové doufat, že by po vysoké narazila a byla nucena napravit své chyby.

„Kupuji, neprodávám.“ Nakrčila nos. „Nejspíš hledám diamanty v písku. Geniální nápady před jejich časem, ambiciózní nápady udusané nesmyslnými etickými kodexy – něco takového.“

Polkla jsem. „Nemám nic takového.“

„Šokující.“ Sjela Momo pohledem. „Ta věc na tom ptáku je tvůj vynález? Co je to?“

Chtěla jsem ji poslat ať jde sama lovit brouky, ale co když byla jediná, která by se obtěžovala jevit jakýkoli zájem o koupi. Co když byla opravdu zvědavá? Postavila jsem se a poupravila popruhy analyzéru. Momo zafuněla. „Toto je Nástroj Existenci Předvídající“ odvětila jsem „Ono to…no, předpovídá to zbývající existenci domácích zvířat.“

„Ten název je trochu podivný. Takže to předpovídá životnost zvířete?“

Mé uši hořely, ale pokračovala jsem. „ Může to pomoci určit jakoukoli neznámou nemoc tím, že udělá prohlídku celého těla – Momo, šššš!“

Momo zakrákala a vrhla se znovu do trávy, cosi pronásledujíce. Jemně jsem ji zatáhla zpátky a myslím, že jsem slyšela Toniino zasmání.

„Proč mi to tedy nepředvedeš?“ podívá. „Pokud ti to tvůj ptáček dovolí.“

„Ovšem, že dovolí. Momo, přestaň.“ Poupravila jsem její popruhy, uhladila křídla a nechala hlavu sklopenou, zatímco jsem spouštěla N.E.P. Zapípalo to a krátce osvítilo Momo fialovým světlem – což je naprosto zbytečné pro analýzu, ale můj učitel, Floxxa, navrhla pár teatrálních triků. „Jak můžeš vidět, tento moa…“

Zarazila jsem se a zírala na display. To nebylo správně – nemohlo být.

Tonni se podívala přes mé rameno. „Jeden rok?“

„To není správně“ zamumlala jsem. „Mělo by to být patnáct, ne jeden. Je jen jeden rok stará teď a právě jsem zařízení testovala. Musí to být …“

„Malfunkce?“ Zavrtěla hlavou. „Jak nemilé. Pro mizerný prototyp. Dám ti pětinu udané ceny.“

---

Seděla jsem pod stromem a pozorovala jsem ostatní amatérské vynálezce, jak sklízejí své neprodané vynálezy. Pár z nich odešlo v slzách. Cítila jsem se hrozně, že na to myslím, ale alespoň můj vynález nebyl jediný, co nefungoval.

„Musela to být chyba,“ řekla jsem Momo, která se unavila běháním za kdečím v trávě, když jsem prodala N.E.P Tonni. Položila si hlavu na mé koleno a já ji upravovala peří, aby směřovalo tam kam má. „Tak či onak, je tu další rok.“

Další rok. Můj žaludek se zdál být plný kamení. Co když to nebyla malfunkce? Co když jsem předurčila Momo, aby strávila svůj poslední rok na Tyrii v rohu Foxxiny laboratoře s hračkami, zatímco já se budu zlobit s dalším výmyslem, protože je jednodušší věřit, že můj první dokončený projekt byl rozbitý? Jestli tohle má být jeden z těch příběhu, které jsem četla při dospívání, určitě to tak dopadne.

Ovšem, hrdina těchto příběhů měl vždy důvod věřit ve své výtvory.

„V Krytě jsou ranče pro Moa,“ řekla jsem své myšlenky nahlas. Podrbala sem Momo mezi očima. „Mohli by nám poskytnout druhý názor.“

Dřív jsem viděla pouze nákresy Kryty, ale myšlenka cestování přes moře trávy pod otevřeným nebem odválo pár těch černých mraků z mé mysli. Představovala jsem si Momo prozkoumávající pláně, protahující si nohy a užívající si sluníčka. Byla jsem vždy moc unavená nebo zaměstnána na to, abych ji vzala kamkoli, kde by ji to zajímalo.

Moje jediná naděje na získání jakékoli vědecké úcty v Rata Sum byla pryč a to mi dalo jen dost na zaplacení poplatků za laboratoř. Neměla jsem dokonce ani dost peněz na to, abych mohla projít portálem do Divinity. A pokud je Momo opravdu zraněná, nebo nemocná…

Ale ona se zdála být v perfektní kondici a když jsem se na ní podívala dolů do svého klína její pohled jako by říkal: Dobrodružství? Tak jdeme!

„Co myslíš, Momo?“ Doufala jsem, že zním víc odhodlaně, než se cítím. „Chceš se vydat na procházku?“

---

Tyrijské cesty – Kapitola Druhá

Na letošním MomoConu, režisér příběhu Leah Hoyer a režisér designu Ross Beeley vedli sérii přednášek o základech příběhového designu pro Guild Wars 2. S pomocí publika vytvořili základní koncept pro Vikki, novou postavu na cestě za záchranou své moa Momo - a nejspíš také na cestě za dobrodružstvím.

---

„Plačící ostrov (The Weeping Isle),“ zaváhala jsem před začátkem vyšlapané cestičky, nesvá ohledně sejití s vyznačené cesty. „Jak ošklivé jméno.“

„Squork,“ odvětila Momo a načechrala si peří. Byla rozptýlená medúzou, která plavala v kruzích kolem rybářských sítí a mořských řas a vůbec se nezdála být tak znepokojená jako já ohledně vstupu do domova Bezzvučných (the Soudless). Ale potřebujeme ukázat cestu a zásoby a já se chci vyhnout Mabon Marketu – a asurským výzkumníkům – pokud to bude možné.

Plačící ostrov byl velmi podobný ostatním sylvarským vesnicím, které jsme po cestě Caledonským lesem viděli, ale foukal zde hodně vítr a bylo zde otevřené moře. Zvonek vyrobený z plochých lastur a rákosí vysel nade dveřmi a pohupoval se v teplém vánku. Nebe bylo jasné, vlny byly klidné. Nezdálo se to jako místo k pláči, spíše jako místo na šlofíka. Po bližším zkoumání zde ale byly hluboké jizvy na řapíkách nejbližšího domu z listí, jako kdyby na něj někdo vzal mačetu. Cesta na malý ostrůvek byla plna stop. A byla velmi, velmi tichá.

Většinu co jsem věděla o Bezezvučných, jsem slyšela z druhé ruky a nebylo to nic hezkého. Někdo tvrdil, že zavedli Pakt do Maguumské džungle. Nebo že se všichni zvedli a pochodovali na sever, aby se připojili k armádě draka džungle. Mnoho z toho byla jistě lež – jednoho z nich jsem dokonce nedávno viděla v Rata Sum – ale jak bych je měla oslovit? Měla bych být přátelská? Nebo pokorná a tichá?

„Co myslíš?“ Zeptala jsem se Momo. „Dojdeme tam a řekneme ahoj?“

Momo zaštěbetala a zvedla se na prstech jak to dělávala, když byla nadšená ze setkání. Otočila jsem se na cestu, abych viděla kam se dívá.

Nejvyšší Sylvari, jakého jsem kdy viděla, kráčela naším a ostrovním směrem. Byla celá hnědá a zelená se širokými kapradinami jako vlasy. Byla statná jako strom. „Návštěvník,“ řekla, když nás uviděla a prošla kolem mě a Momo. Postavila se nám do cesty na Plačící ostrov. Poklekla v půli cesty, z ramene sňala batoh a začala vybalovat. „Ovoce? Nástroje? Můžu vám to prodat hned teď tady na cestě.“

Něco v jejím hlase mě přinutilo držet se zpátky. Necítila jsem žádné nebezpečí – a Momo zvědavě pípala – ale připomnělo mi to doby, kdy jsem musela neohlášeně kontaktovat starší výzkumníky. Byla jsem uvítána na prahu, ale dál nic.

„Bydlíš tady?“ Vyhrkla jsem.

Sylvari mi věnovala obezřetný pohled. „Nástroje? Měla bys být připravena, pokud jdeš velmi daleko. Jsi tu s týmem (krewe)?“

„Můj….Ne, nemám tým. Jaký tým?“

„Támhle.“ Máchla rukou směrem k Mabon Marketu. „Říkali, že budou zkoumat Ohnivý ostrov (Fire island). Zajímá tě to?“

„Ne.“ Odvětila jsem. „Jediné místo, o kterém dovedu takto uvažovat je na jihu. Hodně na jihu. Jdu jen do Queensdale.“

Sylvari rozbalila tlustou látku a položila na ni nástroje pro sběr, červená jablka a velký kus ovoce s trny zabalený v listu. Jablka padla Momo do oka, sklonila hlavu a zapípala na sylvari.

„Momo, neškemrej. Škemrání je špatné.“ Zamračila jsem se. „Omlouvám se, není zvyklá na cizince.“

Momo vydala ten nejtišší, nejapatičtější zvuk hladového ptačího mláděte a strčila svůj zobák pod ruku sylvari. Sylvari vypoulila oči a pak se začala smát. „Zdá se zvyklá na cizince.“ Řekla. Cosi hrubého v její tváři se zjemnilo. „Ty a já, zdá se, nikoli. Deiniol.“

Trvalo mi chvíli, než jsem si uvědomila, že se představila. „Já jsem Vikki. A tohle je …“

„Momo, ano.“ Deiniol ji pohladila a pak ji na plošce dlaně nabídla jablko. Momo jej ihned zhltla.

„Je to v pořádku?“ Bála jsem se o stav měšce.

„Zdarma, když jsem se nechala omámit škemráním.“ Deiniol smočila ruku ve vodě, aby opláchla šťávy z jablka. „Co se děje v Queensdale?“

„Experti na Moa. Momo je nemocná – možná. Nejsem si jistá.“ Zaváhala jsem. „Potřebuje prohlídku.“

„Mně se zdá zdravá. V okolí jsou růžoví moa, ale Momo má ten největší zobák, který jsem kdy viděla.“

No to bylo téma pro mě. „To proto, že ona doopravdy není růžová moa. Teda je, ale ne dle taxonomie (obor zabývající se klasifikací organismů). Je to černá moa s nedostatkem pigmentu.“

Studenti, se kterýma jsem toto probírala byli buď v této věci daleko vzdělanější, nebo si chtěli s Momo hrát a nebo je celá záležitost nudila. Deiniol se však zdála býti zaujata. „Kde jsi sehnala, tak úžasného ptáka?“

„Oh.“ Ovšem, že si myslela, že je Momo úžasná, ale..“Nikdo jiný ji nechtěl.“

„Opravdu? Ani ne kvůli její krásné barvě?“

Momo zapískala. Občas mám pocit, že opravdu rozumí běžné řeči. „Variace a vliv na zbarvení jsou již dost dobře zdokumentovány a ona navíc příliš vystupuje, aby byla vhodná pro revírníky.“

Deiniol se na mě zadívala. „A tys ji chtěla?“

„Mám ráda růžovou. A když jsem ji poprvé vzala do náruče, usnula mi pod bradou.“

„Chápu.“ Usmála se na mě. „Řekla bych, že obě máte oko na kvalitu.“

Usmála jsem se zpátky, sklopila hlavu a zamumlala cosi slušného. Nakonec jsem koupila všechna Deiniolina jablka – a byla to dobrá jablka.

---

Tyrijské cesty – Kapitola Třetí

Na letošním (2016) MomoConu členové Příběhového týmu vedli panel o základech vyprávění a designu v Guild Wars 2. S pomocí publika vytvořili základní koncept pro Vikki a její Moa, o kterých si můžete přečíst v kapitolách jedna a dva.

Dále aby pomohli vytvořit koncept pro Vikki, hráči hlasovali o tom, kam se na svých cestách podívá. Hlasování vyhrála cesta do Dominion of Winds, domova ostrovních tengu.

---

Dostali jsme se až k waypointu v blízkosti Mabon marketu než jsem si všimla, že Momo kulhá.

Vedla jsem ji k velkému mostu, který spojoval pevninu s tenguiskou bránou a můj žaludek dělal příšerné kotrmelce. Nezdála se být malátná nebo apatická, ale upřednostňovala jednu nohu. Říkala jsem si, že určitě jen šlápla na kamínek – to by nebylo nic znepokojujícího – ale můj mozek nabízel mnoho katastrofických scénářů.

Zatímco jsem si ji prohlížela, minul nás tenguíský prodejce s kárkou a malý houf moa. Momo se napnula směrem k nim a zatrylkovala. Měla jsem co dělat abych ji udržela na místě. Možná, že jsem neodvedla tak dobrou práci při jejím tréninku.

Sedla jsem si na zem a dala si její nohu do klína. Na spodku jejích prstů byly kousky malých kovových kousků a něco mne píchlo do prstu, když jsem je smetla pryč. Zadívala jsem se pozorněji. Dráty? Možná, že na něco stoupla na té aukci.

Momo znepokojeně zahvízdala. „Vím, že máš něco s nohou, ale dej mi vteřinku.“

Drátky byly příliš krátké na to, abych je vytáhla prsty, ale neměla jsem s sebou žádné kleštičky nebo jemné nástroje. Chytila jsem je tedy nehty a zatáhla. Chudák Momo – byly opravdu hluboko.

Momo se snažila vycuknout nožku. Musela jsem pracovat rychle, než ji přestane bavit poslouchat a držet. „Pššššt, ještě malý kousek…“

Zatáhla jsem vší silou. Tři věci se udály zároveň: Drátky se uvolnily, já spadla na svou kostrč a mé brýle odletěly v dál. Momo zakňučela, což mne ihned bodlo u srdce.

„Momo!“ šmátrala jsem kolem sebe. Kde jsou mé brýle? Vše bylo rozmazané a růžový flek hopkal po mostě pryč odemne. „Momo! Vrať se!“

---

Nalézt mé brýle mi trvalo několik minut, ale Momo se nemohla dostat daleko. Navíc jediná cesta, kterou mohla jít, byla směrem k Vládě větrů (Dominion of Winds). Slyšela jsem, že v době útoku na Lví oblouk (Lion's Arch), tengu bezrozdílu zastřelili každého, kdo se jen přiblížil k bráně Vlády větrů. Ublížili by bezbranné moa? Narazila jsem si brýle a utíkala.

Okraje mostu byli příliš vysoké na to, aby je Momo přeskočila a skočila tak do vody a ani jsem ji neviděla potulovat se před zdí. Co jsem však viděla, byli dva tenguíští strážci, kteří ustali v rozhovoru v momentě, kdy mne zahlédli. Zaujali pak obranné pozice.

„Moa,“ špitla jsem. „Růžová.“

Tengu si vyměnili pohledy. Jeden byl hubený, oblečený v modré tunice. Druhý měl na sobě tuniku hnědou a myslím, že vypadal o něco starší. „Dál ani krok.“ Řekl ten hubený. „Co od nás chceš?“

Zalapala jsem po dechu a zkusila jsem to znovu. „Růžová moa. Ztratila jsem ji. Běžela tímto směrem a – „ zvedla jsem hlavu a rozhlédla se, jestli se neschovává v blízkém porostu květin nebo jestli neběžela na malou pláž u brány. Nic.

Brána sama o sobě mne zaujala a nedokázala jsem se přestat koukat výš a výš a výš. Až se mi z toho motala hlava. Mé dýchání se zdálo hlasitější, jakoby velikost brány vysávala veškerý zvuk z okolí. Bylo to jak kostky v Rata Sum – nádherné ale obrovské. Monstrózně obrovské.

„Tvá moa?“ otázal se hubený tengu a přilákal tak mou pozornost nazpět.

„Ano. Neviděli jste ji? Je asi tak vysoká jako váš luk a je jedovatě růžová (pozn. Jak se říká) a nosí obojek s ostny. Jmenuje se Momo a je moj-“

Tengu pozvedl ruku s pařáty. „Žádného takového moa jsme neviděli.“

„Ale musela přijít touhle cestou.“ Neviděla jsem důvod, proč by mi měli lhát, ale… „Ztratila se mi támhle, na druhém konci mostu.“

„Žádný takový moa.“ Zopakoval tengu a naježil peří. „Pokračuj ve své cestě, prosím.“

„Ale..“

Hubený tengu se na mě podíval. „Možná, že jsem viděl takového moa.“

„Hayato,“ řekl ten starší. Poznám varování, když ho slyším.

„V houfu prodejce byl jeden nebo dva růžoví.“

Můj žaludek udělal kotrmelec. „Musela se mezi ně zamíchat! Prosím, nechci na vás tlačit, ale Momo je vše co mám, opravdu. Neodpustím si, pokud ji ztratím.“

Tengu se k sobě naklonili a cosi si šeptali.

„Ale no tak.“ Slyšela jsem od toho, kterého nazval Hayatem. „Je to určitě její mazlíček.“

Ten druhý strážce se otočil pryč. „Dělej, jak chceš, já s tím nechci mít nic společného.“

Hayato ke mně přišel. „Nebylo by dobré mít cizí zvíře v hnízdě. Říkalas, že má obojek s ostny?“

„Ano.“ Ve vzduchu bylo cítit napětí, ale příliš jsem se bála o Momo, abych měla strach. „A chránič kotníků.“

„Dokážeš vidět bez tvých očních věcí?“

„Brýlí? Ne moc dobře.“

„Jdi k waypointu a sundej je prosím. A otoč se zády a čekej.“

Kývla jsem a zhluboka se nadechla. Otočila jsem se a šla zpátky po mostě.

---

Když jsem došla k waypointu, sundala jsem si brýle a čekala. Bylo velmi těžké se neotočit, ale Momoin život mohl záviset na poslechnutí rozkazů od Hayata. Nebyla jsem si jistá, kolik uběhlo času, ale bylo to dost na to, abych se začala opírat o kámen, když v tom někdo zavolal. „Hej!“

Otočila jsem se. Modrá šmouha a růžová šmouha se pohybovaly směrem ke mně. Slyšela jsem Momo pípnout a málem jsem zapomněla si nasadit brýle, než sem se k ní rozeběhla.

„Díky, díky!“ zabořila jsem svůj obličej do Momoiných pírek. Cvakla po mých vlasech, vůbec nebyla naštvaná. „Omlouvám se za všechny komplikace. Ani nevím jak poděkovat.“

Hayato si dřepl vedle nás a podrbal Momo pod zobákem. „Můžeš mi poděkovat tím, že se znovu nikdy nepřiblížíš tak blízko brány.“

Ačkoli netuším, jak číst ve tvářích tengu, tón jeho hlasu byl smrtelně vážný. Došlo mi, že pro mne udělal něco obrovského a cítila jsem se stejně, jako kdybych znovu stála pod tou obří bránou, který ze vzduchu vysává zvuk.

„Rozumím.“ Polkla jsem. „Děkuji.“

„A slib mi,“ pokračoval Hayato zatímco odcházel. „že nikdy nevytvoříš nic, co by umožnilo Moúm mluvit.“

---

Tyrijské cesty – Kapitola Čtvrtá

Na letošním MomoConu, členové výpravného týmu vedli sérii přednášek o základech výpravného designu Guild Wars 2. S pomocí publika vytvořili základní koncept pro Vikki a její Moa Momo, o kterých se můžete dočíst v kapitolách jedna, dva a tři.

---

Slunce začalo zapadat, když jsme překročili hranici Kryty, což mi zhatilo plány, nechat Momo chvíli volně pobíhat. A také to znamenalo, že jsme prošli celou cestu do Shaemooru než jsem si uvědomila, že něco nás mezi stromy následuje.

Zastavila jsem se na volném prostranství, abych Momo dala jablko a rozhlédla se. Když jsem nic zvláštního neviděla, zadívala jsem se na Momo – jistě, jen co zhltla svačinku, už se čepýřila a nervózně hvízdala. Ať to bylo mezi těmi stromy, co chtělo, přestalo se to hýbat s námi.

Snažila jsem se přesvědčit sebe samu, že jsem jen vylekaná ze svátku. Lion’s Arch má být místem, kam se duch krále Oswalda Hrona vrací každým rokem, aby v Tyrii strašil, ale zbytek království oslavoval taktéž. Minuli jsme strašáky s tlejícími dýněmi místo hlav a viděli jsme lidi v podivných kostýmech od kterých jsem dostala letáček, který lákal na Halloweenské představení. „Nesahejte na cizí dveře,“ varovali v hospodě. „Mohli by se objevit kdekoli.“

Ale v Krytě byly daleko horší věci, kterých by se měl jeden bát obzvláště tento rok. Třeba skelků a banditů. Popostrčila sem Momo a donutila ji k pohybu.

---

Průzkumník mě nasměroval na ranč Moa. Byl maličký ale ptáci se zdáli být v dobrém rozpoložení a pečovatelé je zrovna vedli do ohrad, když jsme s Momo dorazili. Mepi, majitel ranče, nás zastavil u brány. Vysvětlila jsem, proč jsme přišli a omluvila se, že jdeme tak pozdě.

„Podívám se na ni ráno,“ řekl Mepi. „Máš kde zůstat?“

„Ne,“ přiznala jsem.

„No tak pojď dovnitř. Není to nic extra, ale je to střecha nad hlavou. Vytáhneme ti pár senných matrací a můžeš se najíst se mnou a Cassie.“

To byla velmi velkorysá nabídka. Krytští rančeři nemají moc krom toho co si sami udělají a já byla cizinkou. Stejně mě myšlenka strávit noc poněkud znepokojovala. Co bych měla říct, kdyby se pokusili udělat něco slušného nebo hezkého? Co kdybych udělala něco špatně nebo jim něco zničila? Co když bude k večeři Moa?

„To je od vás velmi milé, ale Momo je poněkud nervózní z nových míst.“ Sepjala jsem ruce, aby se přestaly třást. „Vadilo by, kdybych s ní zůstala ve stáji?“

Mepi se podrbal na bradě. „Nevím. Měli jsme spoustu problémů s bandity a ačkoli příliš nevychází v noci…je ten čas v roce…ale hádám, že pokud zůstaneš s moi budeš v pohodě.“

„Co tím myslíš?“

„Jen zůstaň tady.“ Mepi se vydal směrem k domku. „Seženu ti deku.“

---

Přetáhla sem si deku přes ramena a uvelebila se ve stáji s Momo. Byla nervózní a hrála si s mými vlasy, pak se obmotala kolem mě. Opřela jsem se o ni – není z ní špatný polštář – a hodila si nohy na můj ruksak. Něco mi přistálo v klíně a já se prudce posadila. Jasně zelené oči na mě zamrkaly a pacičky mi jemně masírovaly břicho. Do uší mě uhodilo vrnění. „Oh,“ vydechla sem. „Jsi jen koťatko.“

Malé koťatko se otřelo čumáčkem o mou bradu a uvelebilo se na mých nohou. Momo otevřela jedno oko jen na takovou chvilku, aby jej znovu nezaujatě zavřela a spala dál. Tohle vůbec nebylo špatné. Tráva sladce voněla, Moové štěbetali v blízkosti a okénka Mepiho farmy vydávala zlatou jemnou záři. Na střední jsem spala na mnohem horších místech.

S rukou pod kotěcí bradičkou jsem zavřela oči.

---

Zdálo se mi, že padám hvězdnatým nebem a pode mnou jsou výhonky jedovatých rostlin. Když se rozpadly, byla jsem v čistém nebi. Pode mnou se rozprostírala krajina z černého kamene s křivými stromy a podivnými plameny. Skrze to vedla rozbitá cesta až k hřbitovu, jehož dominantou bylo osamělé mauzoleum z kamene. Slyšela jsem křik a smích a jak jsem se dostávala blíže, všimla jsem si, že labyrint je plný lidí, kteří zde pobíhají, bojují a tančí a to stále dokola a dokola. Ne, nejen lidé – stvoření. Nad vším tím chaosem vysel měsíc – ušklíbal se.

Pevně jsem zavřela oči. Když jsem je znovu otevřela, stála jsem na hoře a shlížela na labyrint. Pár lidí mne minulo a procházeli dveřmi, za kterými byly vidět hvězdy. Byli děsiví a poněkud nereálný. Lidská dáma v korzetových hedvábných šatech, sylvari s rohy a velkými koženými křídly netopýra, další asura s maskou hořící dýně. Všichni měli zbraně. Někteří došli na kraj hory, postavili se na znak a zmizeli ve větru.

Momo byla na blízku a pozorovala velkou tykev. Jen co jsem se k ní vydala, ozval se drsný hlas. „Ale ale, copak to bude?“

Otočila jsem se. Charr stál na zvednuté platformě v blízkosti převisu a opíral se o hůl. Byl oblečený v rozedraném plášti, se zavázanýma očima a obmotán řetězy. Jeho rohy seřezané na krátko. Aspoň vypadal jako charr – jeho ocas zářil jako láva.

„Já?“ zapištěla jsem.

Charr natáhl ruku s holí ke mně. Na konci se houpala svítilna se zeleným světlem, kterou držela ruka kostlivce. „Ty! Dokážeš vylézt na hodinovou věž? Nebo se chceš připojit k průvodu mrtvých v labyrintu?“

Zakryla jsem si oči a hledala svůj hlas. „Ani jedno, prosím.“

Padl na všechny čtyři a natáhl ke mně svůj dlouhý krk. Začenichal. „Nejsi ani malilinko zvědavá?“

Labyrint byl příliš velký a ten smích a křik byl až moc. Všichni ti lidé, co mě míjeli byli nebezpeční a mocní. Cítila jsem se totálně ztracená. „Ne, děkuji.“ Promnula jsem si paže. „Ráda bych se vrátila tam, odkud jsem přišla.“

Charr na mě vycenil zuby. „Uteč tedy.“ Pravil. „Uteč přesně tam, kde jsi začala.“

Rozeběhla jsem se ke dveřím a táhla Momo za sebou. Pokud bych mohla, nesla bych ji. Tentokrát, když jsem prošla do hvězdné oblohy, cítila jsem pouze úlevu.

---

Když jsem se probudila, mé srdce stále bilo jako o závod. Kotě uteklo a zanechalo mé nohy studené. Momo spala stejně jako ostatní moa. Nebylo slyšet ani pípnutí. Ležela jsem klidně a snažila se uklidnit.

Tvrdě jsem se soustředila a snažila se přesvědčit sebe samu, že ten stín, který se přede mnou právě zhmotnil a blížil se ke mně byl pouze má představivost.

To se nemůže dít, myslela jsem si a snažila se dýchat normálně. Nemůže.

Něco zvedlo mou nohu a položilo ji stranou. Slyšela jsem cinknutí a šustění.

Někdo se hrabal v mém ruksaku.

---

Tyrijské cesty – Kapitola Pátá

Na letošním MomoConu, členové výpravného týmu vedli sérii přednášek o základech výpravného designu Guild Wars 2. S pomocí publika vytvořili základní koncept pro Vikki a její Moa Momo, o kterých se můžete dočíst v kapitolách jedna, dva, tři a čtyři z jejich příběhu.

////

---

Když jsem se probudila, nic mi v tašce nechybělo, krom jednoho jablka. Viníka tohoto činu jsem objevila při pohledu na Momo, která předstírala spánek na ohryzku jablka. Byla jsem si však jistá, že mi do batohu někdo sáhl a Momo tehdy spala. Možná že jsem taky spala? Možná jsem si to vše jen vysnila v noční můře?

Svět se zdál být ještě mírně rozmazaný, když jsem nechala Momo na Mepině ranči. „Dobře si ji prohlédnu,“ řekl Mepi. „Proč si zatím neprotáhneš nohy?“

Říct, „Ne díky“, radši budu sedět tady a strachovat se, by nebylo nejslušnější a nejproduktivnější, tak jsem zvedla uši a snažila se vypadat pozitivněji. „Dobře. Co doporučuješ?“

„Nedaleko odtud je Edin sad. Někdo se rád podívá na přehradu a pak je tu také město, pokud ti nevadí delší cesta.“

Delší cesta mi nevadila. Ne-asury, kteří navštívili Rata Sum procházeli městem s doširoka otevřenými oči v úžasu a obdivovali kostky poletující v mracích. Hologramy a golemové mohli být výtvorem čiré magie pro mnohé návštěvníky. Doufala jsem, že Divinity´s Reach shledám tak dech beroucí jako Shaemoor.

Jakmile jsem prošla bránami, uvědomila jsem si, že lidské město bylo vystavěno aby bylo domovem stovkám tisíců lidí. A většina z nich byla aspoň o tři stopy vyšší než já. Do každé z alejí bych dokázala nacpat celé stádo Moů a jen přemýšlením nad tou spoustu lešení, které bylo zapotřebí k postavení tolika věží a oblouků bez levitační technologie mi vyvolávalo na čele studený pot.

Procházela jsem se po dlážděných uličkách až do první haly a zalapala jsem po dechu. Stěny byly vyrobené z čistého skla, za kterými plavaly tam a zpět ryby. Kdyby byla se mnou Momo totálně by zešílela. Bylo to tak chladné a klidné, že bych tam zůstala déle nebýt davů lidí.

Za zdmi akvária byla zahrada. Tvarované keře lemovaly cesty a pilíře byly obtočeny zelení. Vysoko nad tím vším se usmíval měsíc. Asurská technologie umí být dech beroucí, ale lidé si, jak se zdá, cení více krásy než funkčnosti.

Bohužel, mi nepřipadala zahrada jako místo kam se stočit do klubíčka k odpočinku. Byla jsem stále rozespalá a chtěla jsem šálek pořádně silné kávy.

Sylvari v modro bílé zbroji stál poblíž, takže jsem se rozhodla zeptat se na cestu. Byl obrovský ale měl milý obličej. Navíc na jeho rameni vykukovalo stvoření s čumáčkem a s fousky. Když jsem se zahihňala, schovalo se zpátky do tašky.

Představil se jako Issandur. „Nejlepší, jak si zapamatovat, kde jsi, je pamatovat si jména šesti lidských bohů. Město je rozděleno mezi ně.“

„Melandru, Dwayna, Komir, Lyssa, Grenth a … Bathazar?“ Marně jsem si vzpomínala. Musela to být socha Dwayny, kterou jsem minula.

Usmál se. „Balthazar, a ano. Pokud sháníš kávu zkus čtvrť Ossan. Vem to velkou cestou Grentha a pak levou cestou dolů.“

---

Velká cesta Grentha vedla rovnou k hradbám města. I Tenguiská brána byla menší. Točila se mi z toho hlava. Kdyby něco tak velkého padlo dovnitř, rozdrtilo by to vše pod tím. Na konci cesty byla další socha boha, lidský mnich a nornka opírající se o zeď – ale nechtěla jsem se podívat blíž.

Klepala jsem se. Bylo by daleko hezčí podívat se na město z výšky. Na okrajích cesty byly římsy. Vyskočila jsem a chytla se okraje. Svoje prsty jsem zaryla mezi cihly a vytáhla se nahoru.

Město se pode mnou rozprostíralo jako kaňon s domovy vykukujícími jako kamení a cestami jako řekami. Stovky bílých ptáků se prohánělo větrem z jednoho konce na druhý. Musejí někdy opustit město, aby našli potravu nebo hnízdili? Možná si mysleli, že tohle je celý svět.

Posadila sem se a objala si kolena. Římsa byla dostatečně široká, takže jsem se nebála, že spadnu. Hned pode mnou lidé spěchali skrze náměstí plné kamenných budov a…oh..náhrobků. Pohřbívali snad své mrtvé zde ve městě?

Nornka, která se opírala o zeď došla blíž a opřela si nohu o římsu. Pro ni to bylo jen stupínkem. „Co je v hřbitově?“

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mluví se mnou. „Oh.. nic určitého.“ Právě mi došlo, že může být drzé dívat se na lidi, jak navštěvují hroby. „Jen sem se zastavila, abych si na chvilí sedla.“

Sedět v jejím stínu mě znovu rozechvělo. Podívala jsem se vzhůru. Měla kulatý obličej plný pih, ostré modré oči a zrzavé vlasy smotané do copů, které byly třikrát tak dlouhé jako já. Její bledá pleť byla mírně zarůžovělá od větru. Byla oblečena v černým peří a kůži.

Podívala se na mě, jak se kočka dívá na brouka. Najednou se římsa nezdála být dostatečně široká. Slyšela jsem, že i ve městě jsou bandité ale…

„Uhm.. Pardon.“ Mé dlaně se zdály být odporně spocené. Snažila sem se, aby nebylo příliš jasné, že si je otírám do kalhot. „Já jen… jsem zde nová a vše je tak velké. Jsem trochu nervózní. Můžu vám pomoci?“

Posadila se vedle mě a usmála se. „Myslím, že můžeš.“

Usmála jsem se také a ulevilo se mi. Chtěla si povídat. Uvažovala jsem, jestli je tak těžké být velký v Divinity jako být mé velikosti. Otevřela jsem ústa, abych se na to zeptala a doufala jsem, že to prolomí ledy. Pak ale natáhla ruku a popadla mne za zápěstí.

„Hej.“ můj hlas se zlomil stejně, jako když jsem zkoušela volat o pomoc v noční můře. Její dlaň byla stejně velká jako má paže a byla tak silná, že jsem jí nemohla ani pohnout.

Nornka se ke mně nahnula. „Proč se navzájem nepředstavíme?“ řekla jemně a stále se usmívala. „Začneme tím, že mi řekneš, jak znáš Tonni. Pak ti povím, co musíš udělat.“

---

Tyrijské cesty – Kapitola Šestá

Na letošním MomoConu, členové výpravného týmu vedli sérii přednášek o základech výpravného designu Guild Wars 2. S pomocí publika vytvořili základní koncept pro Vikki a jejího Moa Momo, kteří opustili Rata Sum, aby prozkoumali Tyrii. Vše o nich si můžete přečíst v předchozích kapitolách jejich příběhu.

---

„Pusť mě!“ řekla jsem.

Instinktivně jsem se podívala přes rameno a Divinity‘s Reach se pode mnou v hloubce zatočilo. Nejvyšší náhrobky na hřbitově byly alespoň dvacet stop hluboko a dlážděné náměstíčko téměř padesát. Představila jsem si, co by se stalo, kdyby mě nornka pustila příliš neočekávaně a narušila mi tak balanc.. Nebo kdyby do mne strčila–

„Vlastně,“ dodala jsem a znělo to jako písknutí. „Mohla bys mě nejdřív sundat z římsy?“

„Nemyslím si, že se tím musíš trápit.“ Prohlásil její něžný hlas. „Vše co potřebuji, jsou odpovědi na mé otázky. Dokud je nedostanu, budeme tu sedět.“

Její sevření nebylo natolik silné, aby bylo bolestivé, ale bylo to jako mít zápěstí chycené v měřiči tlaku. Nebránila jsem se. Kněz byl sice blízko, ale kdybych začala křičet nebo udělala scénu, nemusel by se ke mně dostat dřív, než by mi nornka udělala něco ošklivého. I kdyby se mi podařilo se od ní dostat, dohnala by mě během vteřin. Mojí jedinou šancí bylo sedět a čekat na příležitost.

Musela ji poslat Tonni. Možná litovala koupě. Nebo možná, uvažovala jsem, lituje, že zaplatila mě. Věděla jsem, že je úspěšná, ale ne tak, aby měla na posily, co za ní udělají špinavou práci.

„Nemusela jsi mě chytat.“ řekla jsem. „Mohla jsi se prostě zeptat. Tonni mi udělala nabídku a já ji přijala. Co chce?“

Nonka nakrčila obočí. „Hádám, že jste se nerozešly v dobrém?“

„Ne!“ Můj obličej zrudl. Nikdy jsem Tonni nic neudělala, ale ona se vždy postarala o to, abych se cítila špatně. „Řekni jí, že si může s tím přístrojem udělat co chce. Už mě nezajímá. Ale to ona řekla, že je rozbité. Věděla, za co platí.“

Sevření na mé paži malinko povolilo. Oči nornky se zúžily. „To zařízení bylo rozbité?“

„Já..Já nevím. Když jsem ho před ní testovala, výsledky byly neprůkazné.“

Stisk se opět zesílil. „Ty jsi ho testovala?“

„Demonstrovala!“ Pták vzletěl z blízké kamenné střechy a zatřepotal křídly. Těžce jsem polkla a podívala se, jestli mě kněz slyšel. Ten ale odešel na druhou stranu sochy. „ To byl ten důvod, proč jsem tam byla. Bylo hloupé ho prodat, ale nemyslela jsem, že by to někdo jiný chtěl, zvláště, když nefungoval. Nevím, co ti řekla, ale hádám, že je to její slovo proti mému. Omlouvám se, jestli ti lhala, aby tě sem dostala. Dělá to často.“

To bylo poprvé, kdy jsem veřejně přiznala, že Tonni lže. Koncept lži je mezi akademiky, mezi kterými jsem se učila, nejasný. Podle nich záleží na tom, jak moc chceme uvěřit důkazům. Mohla jsem dokázat, že Tonni udělala něco špatně a pak to svedla na mě? To že to chtěla udělat se zlým úmyslem? Věřili by mi lidé, kteří neměli důvod o ní zle smýšlet? Vždy byla dobrá ve vymlouvání se. Já nemůžu říct, že bych byla dobrá alespoň v mluvení.

K mému překvapení mě nornka pomalu pustila. Narovnala se a její póza se změnila z agresivní na uvolněnou, jako kdyby mezi námi opravu probíhala běžná konverzace. „Zní to jako špatný konec přátelství.“ řekla milým a chápavým hlasem.

Nelíbilo se mi to. „Ne tak docela. Nerada bych o tom mluvila. Informace se k ní vždy nějak dostanou, zvláště od lidí, kteří pro ni pracují.“ Slezla jsem z římsy na ulici a napůl jsem očekávala, že se po mě znovu natáhne.

„Kdo říká, že pro Tonni pracuji? Já ji hledám.“

Hladiny adrenalinu ve mně klesaly a zanechávali mě naštvanou a podrážděnou. „To je důvod, proč jsi mě vyděsila? Co se děje?“

„To zařízení, cos ji prodala. Je velké asi jako pěst, je to pravda?“

„Ano.“

„Kdo ti ho dal?“

„Já.“ Zamrkala jsem. Začínala jsme si myslet, že jsem se zamotala do něčeho mnohem většího. „Myslím tím, že mi ho nikdo nedal. Vynalezla jsem ho. Bylo to jen udělátko, co jsem vyrobila, abych dostala podporu od skupiny. To je vše.“

„A co to dělá?“

„Má to analyzovat život a předpokládat jeho délku.“

Narovnala se, založila ruce na prsou a promnula si kořen nosu. „U havraních pírek.“ zamumlala. Bylo mi jí téměř líto, dokud jsem si nevzpomněla jak se na mě prve dívala – jako na vrásku, která potřebuje vyhladit.

„Víc než cokoli jsem se bála o Momo.“ řekla jsem. „Takže nevím, co se pak stalo s Tonni, když si vzala zařízeni. Promiň.“

„Momo?“

„Můj Moa mazlíček.“

Nornka přede mnou poklekla. Vyvedlo mě to z míry: větší lidé to téměř nikdy nedělají. „Buď jsi velmi dobrá herečka,“ řekla a zadívala se mi do očí, „nebo ti dlužím omluvu.“

Promnula jsem si zápěstí. „Stačí vysvětlení.“

„Říkej mi Alfhildr“ usmála se na mě, ale zdálo se to nucené. „A než cokoli vysvětlím, ráda bych viděla Momo.“

To mě zarazilo „Proč?“

„Protože bych mohla být schopna říct, proč tvé zařízení nefungovalo. A také proto, že právě teď jsi ty a tvé zvířátko mým jediným vodítkem.“

Guild War 2: Path of Fire vrací hráče do oblasti Elonianské pouště, dějiště Guild Wars: Nightfall kampaně. Prastará země magie a majestátnosti, poušť, kde se potulovali obří píseční červi a místo, kde kdysi lidé usilovali o právo přímo komunikovat se svými bohy.

Věci se ale za posledních 250 let změnili a oblast, která byla dříve spojována s Zemí Zlatého slunce, upadla do temnoty. Elonianská poušť je nyní pod nadvládou tyranského nemrtvého liche, jménem Palawa Joko a sužována starším drakem Kralkatorrikem a tuláckým bohem Balthazarem. Rostoucí ohrožení konfliktu mezi bohem a starším drakem neohrožuje pouze poušť, její lid a bohatou kulturu gobelínů jimi utkanou – ohrožuje magickou rovnováhu, která drží Tyrii pohromadě.

Ve své více jak tisícileté historii byla Elonianská poušť dějištěm událostí, které doslova formovaly svět. Jak se GW2 vrací do pouště, je důležité si pamatovat jak důležitý je onen region, jak úžasná a příšerná je jeho historie a jak to ovlivňuje průtok, odliv a vývoj magie.

Časová linka

Rok 786 před Exodem: Bozi přicházejí a přivádějí přátele

Šest bohů se poprvé objevuje v Canthe a přivádějí s sebou lidstvo. Stejně jako zahradníci začínají nové příštipky, transplantují lidi do tohoto bujného nového světa, opracují zeminu a pečují o svá pařeniště, aby zajistili zakořenění, šíření a prospěch.

Rok 205 Před Exodem: Do pouště

Po stoletích strávených osidlováním Canthy a poté Orru se lidstvo rozprostírá do Elony. I přes drsné klima pouště a zázemí pro magické a přirozené nebezpečí, lidé budují základnu v tomto magicky robustním prostředí, které se stane jedním z nejvíce odolných společností v historii.

Rok 200 Před Exodem: Královské kořeny

Královská linka Pravěkých králů začíná svou 650 letou dobu vlády v oblasti pouště. Po dobu vlády, jedna z jejich nejlepších a nejchytřejších, Královna Nadijeh, zakládá Oddíl Slunečních kopí (Sunspears) – hrdinskou milici, která používá magii a vojenskou moc, aby ochránila nevinné a čelila těm, kteří by chtěli ublížit novému národu. V nadcházejících staletí budou Sluneční kopí nesobecky sloužit svým vládcům a lidem a budou se těšit až téměř náboženské úctě a respektu lidí pouště.

Rok 0 před Exodem: Nový věk začíná třeskem

Abaddon vyhlásí válku proti ostatním bohům kvůli rozporu ohledně užívání magie lidmi. Ostatních pět bohů se spojí dohromady, aby jej porazili a uvězní ho v Říše utrpení (Realm of Torment), ale jejich vítězství je drahé: vztek z tohoto božského střetu vymaže Krystalové moře (Crystal Sea) a přetvoří ho do pustili známé jako Krystalová poušť (Crystal Desert). Jakmile je Abaddon uvězněný, Zapomenutí (The Forgotten) – tajemná rasa zdokonalených plazů, kteří se spojili s bohy – slouží jako Abaddonovi věznitelé, kteří mu brání v tom, aby nadělal ještě více škod.

Rok 452 Po Exodu: Kolem chodí ošklivý brouk

Mor scarabů – děsivá nemoc, která děsivě zabíjí své oběti – se šíří. Pravěcí monarchové za onoho času – dvojčata, sestry Nahlah a Dahlah - jsou žalostně nepřipraveni na pandemii a nepodaří se jim ji zastavit v devastaci království. Ačkoli mor opadne v roce 456 po Exodu, utrpení způsobí konec Pravěkých králů a odstartuje téměř 200 let lidové války, falešných králů a bezpráví.

Rok 640 po Exodu: Znovu seskupení, obnoveni a připraveni se pohnout dál

Po dvou stoletích bezvýznamných králů a brutálních válečných vůdců, nezávislé státy Koruny, Istanu a Vabbi spojí své síly a vytvoří nový národ: Elonu, pojmenovanou po velké Elonské řece, která proudí skrze jejich sdílená království. Tato aliance stabilizuje region politicky a armádně, což umožní Eloně se uzdravit a konečně začít obnovovat svou zašlou slávu.

Rok 757 po Exodu: Povstává nová hrozba, která prostě ne a ne zemřít

Nemrtvý Lich Palawa Joko povstává a míní vládnout Eloně skrze magii, strach a armádu mumií. Postaví si svůj Palác Kostí (Bone palace), odkud řídí útoky proti svým sousedům a započíná válku dobývání. V roce 860 po Exodu má Joko kontrolu nad Vabbi, čímž si vyslouží přezdívku „Metla Vabbi“.

Rok 862 po Exodu: Duel staletí

Elona se spojuje, aby čelila Jokovu postupu. Válka vyeskaluje v bitvu u Jahai, kde se střetnou v boji jeden na jednoho Joko a Elonianský hrdina Turai Ossa zatímco jejich jednotky sledují duel. Ossa má převahu, ale Joko není tak snadno porazitelný – jak zabijete hrozbu, která už je mrtvá? Ossova odpověď: zahrabejte ho pod kámen tak velký, že se už nikdy nevyhrabe.

1075 po Exodu: Na Elonu padla noc

Odehrává se GW: Nightfall. Po stoletích příprav a manipulací z pekelného vězení, Abbadon se chystá k pohybu. Je odhodlaný dostat se ven a nastolit samovládu nad lidmi a světem, který obývají. Aby Abaddona zastavili, hráči jsou nuceni vyjednávat s Palawa Joko, jediným, kdo ví jak bezpečně projít tou nejnebezpečnější částí Krystalové pouště a musí s Abaddonem bojovat. Cena za tuto informaci je Jokovo propuštění z jeho pohřebiště.

Po titánském boji, Abaddon je poražen a jeho síla je pozřena Kormirem, supermaršálem Kopí Slunce. Kormir je povýšen na boha a nahradí Abaddona jako jeden ze šesti bohů, čímž se stane bohem pravdy.

Rok 1175 Metla se vrací, aby znovu sužovala

Volný a po třech stoletích, aby přemýšlel svou strategii, Joko započíná nové dobývání. Odložil hrubou sílu ve prospěch ďábelské lstivosti a odklonil životodárnou vodu z řeky Elony pryč od Vabbi a ostatních elonských států. Bez svých základních zásob, Vabbi brzo nemá na vybranou a musí se vzdát. Kourna a Istan brzy následují a stávají se vazalskými státy pouštního království krále Joko. Joko přešel k upevnění svého vlivu v oblasti a k vymýcení svých nepřátel bez vměšování zbytku světa tím, že uzavřel hranice a obrátil svůj značný vliv a moc dovnitř na své vlastní poddané a svá vlastní území. Zabije a přetvoří Kopí slunce a každého kdo se mu pokusil vzdorovat až do doby, kdy tam nebyl nikdo další dostatečně silný, aby mu vzdoroval.

Rok 1320 po Exodu: Přistěhoval se starší drak

Kralkatorrik, krystalový starší drak, se probouzí se svého dřímání a hned zamíří do pouště a zanechává za sebou Branded krajinu a tvory, které se v ní probouzí. Kralkatorrik je rozhodnutý zahubit svého rebelujícího šampiona Glint, ale když se k ní dostane nalezne zde čekající skupinu hrdinů Destiny‘s Edge. Destiny‘s Edge se dostane velmi blízko k zastavení Kralkatorrika, ale jejich snahy nakonec nestačí. Kralkatorrik zabije Glint a její Forgotten následovníky a Snaffa, zakládajícího člena Destiny‘s Edge. Tato porážka vede guildu k rozpadu a Kralkatorrik se neporažen usídlí v poušti, kde se připravuje na zkonzumování co nejvíce světové magie - co dokáže.

Rok 1328 po Exodu: Ztrátou jednoho draka druhý drak získá

Hrdinové zabijí draka džungle Mordremotha v daleké Maguumské džungli. Po zkonzumování části magie vypuštěnou Mordremothovou smrtí, Kralkatorrik povstává ze svého hnízda v Krystalové poušti a míří na jih směrem k více obydleným oblastem Elonianského regionu.

Rok 1329 po Exodu: Zažehnutí rozbušky

Balthazar, bůh ohně a války, se vrací do Tyrie, aby zabil staršího draka a přisvojil si své síly i přes to, že věděl, že tím uvrhne světovou magii do permanentního chaosu. Získá dostatek síly k dokončení skličujícího záměru, ale hráči překazí jeho pokusy zničit Primorduse a Jormaga. S jediným možným živým cílem, Balthazar se zaměří na Kralkatorrika v poušti.

Což nás přivádí do dnešního dne: Kralkatorrik je na vrcholu svých sil, Balthazar je posedlý se získáním této síly pro sebe a chystají se k boji v Jokově pouštním království. Potenciální souboj mezi těmito třemi impozantními silami neohrožuje pouze Elonianskou poušť, ale celý svět.

I s tvou pomocí, může pouštní region a jeho lidé přežít? Nebo zmizí tisíce let kultury a historie jako zrnka písku v poryvu větru? Jen čas a Guild Wars2: Path of Fire odpoví.

"Nevím."

To slovo mi připadalo jako střela do hrudníku - ta kulatá věc co patřící Iron Legion, která se rozbíjí a tříští v hrudníku.

Zírali jsme. Ne na Aurene, na komandéra. Jaký byl plán? Další skvělý nápad?

Vždy nějaký měl.

Tohle měl být náš triumf, náš smrtící úder. Dokonce i proroctví bylo na naší straně! A pak to skončilo.

Aurene byla mrtvá. Bylo po Dragon‘s Watch. Stejně jako po Destiny's Edge.

Stejně jako posledně jsem tomu nemohl zabránit.

Aurene, mrtvá. Kralkatorrik, pryč. Jenom pryč. Vrátil se do Mists, aniž bychom ho mohli pronásledovat.

Celoživotní výcvik v Blood legion mi přikazoval, abych zvedl Sohothin a pronásledoval toho zatraceného draka. Pokračovat. Zničit ho. Bez zaváhání, bez kapky strachu.

Mohl jsem udělat víc. Měl jsem udělat víc. Před jedenácti lety jsem sledoval, jak Glint padá z oblohy. Dnes jsem sledoval, jak Kralkatorrik zavraždil naši poslední naději.

Byla tam také Caithe. Myslel jsem, že se bude cítit stejně jako já. Byla tam i předtím. Byla tam, když Snaff…

Myslel jsem, že bude zběsilá.

Nebyla. Komandér se k ní přidal u zkroucené mrtvoly, kterou Kralkatorrik zanechal: Aurene, napíchnutá. Navždy zamrzlá ve smrtelné křeči.

Viděl jsem slzy, ale žádné vztek. Kde byl jejich vztek?

Kde byl plán? Jak jsme měli vyhrát?

Caithe, komandér, Taimi, Braham - všichni truchlící za mrtvého draka. Žádný vztek na Kralkatorrika, který unikl.

Jak by mohli truchlit pro draka?

"Musíš mi věřit, Rytlocku."

Kolikrát jsem to slyšel od komandéra?

Nikdy to nebyl dobrý nápad. Vychovávat jednoho draka od narození, aby zabil jiného a splnil nějaký předpovězený osud?

Charrové ani nevychovávají svá vlastní mláďata. Jak může někdo předpokládat, že má vychovat draka?

Byl to vždycky hloupý plán, ale držel jsem se ho. Ne kvůli důvěře.

Ne, to bylo o loajalitě.

Charrové jsou věrní svému warbandu: jejich bratrům a sestrám ve zbrani.

Pouta vytvořená v bitvě jsou silnější než krevní linie. Ale ve fahraru se také učíme, že naši společníci občas odchází. Pro vyšší dobro. Vítězství především. Čest bojovníkům, sláva vysokým legiím. "Přijatelné ztráty," říká Ruinbringer.

Tak určitě.

Destiny's Edge. Dragon’s Watch. Už více než deset let jsou můj warband - moje rodina. Byli mi věrní. Snažil jsem se být věrný jim. Věřili ve mně, že mám před sebou vítězství. Dokonce i s přijatelnými ztrátami jsem neudělal dost.

Kralkatorrik je v Mistu. Brzy buď přemění celý svět na Brand - nebo vstřebá Mist.

Takže: Ulovíme ho a zabijeme ho. Jednoduché, že?

Jó, ne. To ne.

Aurene byla jediný způsob, jak zachránit Tyrii.

Měla zabít Kralkatorrika, absorbovat jeho magii a - nevím. Není to, jako bychom měli lepší možnosti. Každý další plán končí zničením veškeré existence.

Dokonce i kdyby se nám podařilo Kralkatorrika zničit bez ní, všechna energie, kterou vstřebal - od Zhaitanu, Mordremotha a Balthazaru ...

Výbuch by to byl pěkný.

Všichni moji přátelé, moje rodina - zemřou v tomto odsouzeném světě, protože jsme selhali.

Vždycky jsem byl.

"Runtlock! Runtlock! Runtlock! "

Ten zatracený sbor hlasů znova kolem mě. Strčili mě na zem. Kopali do mě, když jsem ležel na zemi. A někde za tím je můj hlas - malý, sám – křičící, aby přestali. Nepřestanou. Dokud se nevzbudím.

Věděl jsem, že jim to jednoho dne vrátím. Já a moji přátelé bychom je zastavili – ublížili bychom jim, jako oni ublížili nám. Stal jsem se vůdcem mého warbandu. Trénoval každý den. Zabíjel nesčetné řady nepřátel. Legenda mezi charry. Srazili mě na kolena, ale vždycky jsem se postavil zpátky.

Nikdy o tom nesním. Proč nemůžu někdy snít o tomhle?

Byl jsem skrček z vrhu. Vždycky jsem byl skrčkem z vrhu bez ohledu na to, kolik nepřátel jsem roztrhal, bez ohledu na to, kolik starších draků jsem zabil. I kdybych byl Khan-Ur, vždycky bych byl Runtlock.

Nemohl jsem to změnit. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo vstát, když mě shodili dolů. Ale i když jsem tyto hlasy utišil, nikdy jsem je nedostal z hlavy, nebo z mých nočních můr.

Ne, dokud jsem nenašel Sohothin.

Vždy jsem se domníval, že je to víc práce pro Ash Legion: infiltrovat Flame Legion a sabotovat operaci Gaherona Baelfirea zevnitř. Obvykle by to znamenalo poslání vyslance do Black Citadel, aby zahájil společnou operaci, ale Imperátor Ruinbringer nevěřil Ash Legion. Stále jí nevěří.

Nikomu nevěří.

Prostě nás poslal dva. Mě a Creciu. Byla jako jeden z těch nožů vyrobených z Canthanského porcelánu – bezchybná a dostatečně ostrá, aby tě rozsekala na kusy.

Crecia se na to hodila, řekl Ruinbringer. Co tím myslel bylo to, že byla žena. Baelfire by to nečekal. Nepodezříval by ji, že by byla v přestrojení bojovníkem Blood Legion.

Měl pravdu, jako obvykle. Dostat se dovnitř bylo jednoduché, možná by to všechno bylo jednoduché, kdybych se většinu času nestrávil snahou nezabít každého, koho jsem potkal, to bylo těžké.

Crecia na to byla líp. Přidávala jed do jídla, kradla plány, měnila rozkazy - Flame Legion nic netušila. Pak jsme dostali nějaké zprávy. O něčem velkém se šuškalo mezi vojáky.

Plamenná legie něco našla a přivedla do naší posádky. Něco neuvěřitelné.

Našli Sohothin.

Snažil jsem se dozvědět víc, ale plížit se kolem? Shromažďování informací? To není přesně můj šálek kávy. Tohle jsme dali dohromady, z toho co jsme zjistili: Flame Legion poslala do Ring of Fire několik vojáků, aby našli starý artefakt, který patřil lidskému princi - Rurikovi. Měl být darem od jejich boha války, Balthazara.

Když jsme slyšeli, že meč opouští naší posádku a míří do Fireheart Rise, má být doručen samotnému imperátorovi Baelfirovi ...

To jsem nemohl dopustit.

Samozřejmě, nemohl jsem to jen tak ukrást. Musel jsem svému parťákovi říct, co jsem plánoval. Problém byl, že Cre dělala příliš dobrou práci, aby toho nechala.

Když jsem jí řekl, co chci udělat, řekla mi, že je to sebevražedná mise. Pravděpodobně bych ji vystavil riziku. Kdyby mě chytili, netrvalo by dlouho a zjistili by, kterému imperátorovi opravdu sloužíme.

Ale byl jsem mladý. Nemohl jsem nechat Baelfira dostat do ruky Sohothin, a moje hlava byla plná…

Byl jsem mladý. Byli jsme mladí.

Udělal jsem to, co jsem si myslel, že musím. Zabil jsem strážce, kteří chránili Sohothin, a vzal ho pro sebe. Prosil Creciu, aby šla se mnou. Možná o tom dokonce uvažovala. Nikdy to nezjistím, protože to neudělala, bodla mě do nohy nožem, aby mě zpomalila a vyhlásila poplach. Později řekla Ruinbringerovi, že se snažila, „aby to vypadalo dobře“.

Nemůžu říct, že bych to v té době ocenil, i když to fungovalo. Pokračovala v tom divadýlku pár let poté, co jsem odešel.

Myslím na ni někdy - její jemné linie a ostré hrany. Jizva na noze mi připomíná, co jsem udělal, přesto přemýšlím, jestli je Cre jedna z těch "přijatelných ztrát", o kterých naši učitelé ve fahraru tak moc rádi mluvili.

Ale měl jsem Sohothin.

To bylo důležité.

Imperátor Ruinbringer nebyl rád, když viděl, že jsem zničil svoje krytí. Ale ukrást Baelfirovu tajnou zbraň? To mu zlepšilo náladu.

Teď, když jsem se vrátil ke svému Stone warbandu, se Ruinbringer rozhodl, že nás postaví do předních linií dalšího velkého útoku - se mnou a Sohothinem v čele.

Chtěl, aby plamenná legie viděla jejich drahocenný artefakt v rukách nepřítele.

Chtěl, aby plamenná legie viděla jejich vlastní magii.

Chtěl, aby se plamenná legie bála ohně.

A oni se báli. Bitva po bitvě, Sohothin si razil cestu nepřátelskými liniemi. Jejich šípy, jejich čepele, kouzla - všechna mě srazila na zem, ale vždycky jsem se zvedl.

Moje legenda rostla. Moje síla rostla. Můj warband… se vzdálil.

Ale na tom nezáleželo. Měl jsem Sohothin a byl jsem nezastavitelný.

Vyhrával jsem bitvu po bitvě, a ty fanatiky z Flame Legion spálil jako suchý troud. Rytlock Brimstone byl nejobávanější charr na bojišti.

Moji nadřízení se mě pokoušeli ovládat, snažili mě zpomalit. Ale se Sohothinem? Nikdo mě nikdy nezastavil.

Mým nadřízeným se to moc nelíbilo.

"Měl jsem tě nechat popravit, víš?"

Vzpomínám si, jak Ruinbringerovy oči svítily a zuby zářily v té tlumeně osvětlené místnosti v Blood Citadel. Tvrdil, že jsem nesplnil rozkazy, že jsem vystavil své spolubojovníky nebezpečí. Že jsem si myslel, že jsem byl lepší než on.

Řekl jsem mu, že mám názory na rozkazy, které jsem dostal.

"Na bojišti?" Ušklíbl se. "To je špatné místo, kde mít názory."

Další slova z mých úst byla chybou. "Jenom když prohrajeme," řekl jsem. "Musel bych nějakou bitvu prvně prohrát."

Ruinbringer se zvedl z trůnu. Snažil jsem se stát vyšší, důstojný.

"No, teď jednu prohráváš."

Zaskřípal jsem zuby. Věděl jsem, co přijde dál. Nebo alespoň jsem si myslel, že to vím.

"Nestaneš se gladium," řekl Ruinbringer. "Budeš povýšen."

Byl jsem zmatený, ale řekl jsem mu, že je mi ctí. To byla chyba.

Ruinbringer mi ukázal těžký pergamen, složený, zapečetěný voskem. "Pojedeš na menší návštěvu ostatních legií," pokračoval. "Možná, že tvoje motivující osobnost jim přinese stejná vítězství, jaká jsi přinesl nám."

Prostě mě popravte. Ostatní legie? Nebojují jako Blood. Iron se schovává za svými stroji. Ash se plíží okolo ve stínech. Ale nedalo se mu to rozmluvit. Ruinbringer si užíval myšlenky na to, že se cítím mizerně víc, než si užívám vítězství.

Všechna moje vítězství, veškerá krev, kterou jsem prolil pro svou legii - v tu chvíli to neznamenalo nic.

Nikdy jsem si nemyslel, že bych se znovu cítil tak neschopný.

Byl jsem tam, v Crystal Desert. Písek byl jako sklo. Podíval jsem se doprava: Glintino tělo. Podíval jsem se doleva: její svatyně, jen rozbitá zřícenina. A přede mnou: Snaff.

Co z něj zbylo.

Mohl jsem udělat víc, abych zachránil toho malého asuru. Kdybych nebyl tak soustředěný na to, abych zabil Kralkatorrika, viděl bych, že ho Branded přemohli.

Ta obrovská síla Sohothinu – a přesto přede mnou ležela Snaffova mrtvola.

Ale nepoučil jsem se. Nikdy jsem se nepoučil. Ale moje chyby nebyly u konce, mělo kvůli nim zemřít více lidí.

Měl jsem se setkat s bohem války a ohněm, než se ta lekce dostala přes mou tlustou lebku.

"Je to tvůj meč?"

Cizincův hlas se nesl daleko do Mistu. Byl hluboký, silný - možná v životě byl nějakým velkým lordem, skřížil cestu někomu, někomu, komu neměl, skončil v těchto pustinách přikovaný k zemi. Nezáleželo mi na tom.

Mé oči byly na čepeli pohřbené hluboko v kameni, jeho plamen byl dlouho zhaslý. Můj cíl, konečně v dohledu, jak dlouho to bylo? Čas v Mistu je zvláštní.

"Jen se ptám," řekl cizinec, "protože to vypadá, že Sohothin ztratil svůj plamen."

Zastavil jsem. Nebo možná jen moje srdce.

"Jak znáte jeho jméno?"

Cizinec se usmál.

"Kdo o Sohothinu neví?" Zeptal se. "Legendární čepel ohně a války, v rukou charra."

Drby se šíří. Nabízel, že by ho znovu zapálil.

Měl jsem to vědět. To byl okamžik, kdy mi to mělo dojít. Já idiot.

Ale bylo to také okamžik, kdy jsem si uvědomil, že bych dostal Sohothin zpět. Toulal jsem se po Mists, která mi připadala jako celý život, pradávné bitvy, které se opakují po celou věčnost – a teď byla šance dostat zpět světlo. Mé světlo.

Neptal jsem se, kdo je, nebo proč byl spoután. Jen jsem chtěl svůj život zpátky.

"Můžeš ho znovu zažehnout?"

Cizinec zvedl ruku a plamen Sohothinu znovu zahořel a jeho světlo procházelo skrz mlhy Mistu.

Měl jsem si všimnout, jak snadno jeho svaly ignorují váhu jeho řetězů. Měla jsem si všimnout, jak mu v očích září hladový odraz plamene.

Ale kolik jsem opravdu viděl? A kolik si jen přeji, že jsem viděl?

Jiskry a popel se naplnily vzduchem, když jsem vytáhl čepel z kamene. Jeho teplo mi připadalo známé. Teď jsem se také usmíval. Se Sohothinem se vše vždycky zdálo trochu jednodušší.

"Ta čepel je opravdu zázrak," řekl cizinec. "Vidím, jak se na to díváte. Ceníte si, jak je zvláštní."

Řekl jsem mu, že provedl dobrou práci, jeho jediná odpověď bylo to, že před sebe natáhl ruce s řetězy.

A pak jsem ho osvobodil.

Byla to moje chyba. Všechno, co následovalo, protože jsem chtěl ten zatracený meč zpátky.

Řekl jsem si, že je to pro svobodu Ascalonu od jeho prokletí, ale tato omluva netrvala dlouho. Chtěl jsem Sohothin, protože byl můj. Protože jsem si ho vysloužil. Nebo alespoň, jsem za něj zaplatil.

Když cizinec - když Balthazar - viděl, jak jsem se na něj díval, mohl vidět, co jsem si o sobě bez Sohothinu myslel?

Když jsem ho osvobodil, šel do Elony. Zabil Vlasta. Zabil komandéra. Zničil smlouvu s Jokem. Téměř zničil svět.

Všechno proto, že jsem chtěl ten meč zpátky.

Byla to moje chyba.

A teď jsem stejně bezmocný jako jsem byl tehdy. Nemohl jsem zabránit Loganovi odejít. Nemohl jsem zachránit Snaffa. Nemohl jsem zachránit Destiny's Edge nebo Vlasta ... nebo Aurene.

Bez Sohothinu, co jsem? Kdo je Rytlock Brimstone bez legendárního meče? Byl bych ještě tribun? Byl bych stále známý v celých High Legions?

Kdybych umřel a někdo jiný jsi vzal meč, dopadlo by to lépe?

Rozhlédl jsem se ruinami Thunderhead Keep. Na komandér. Caithe. Taimi. Brahama.

Moji spojenci. Moji přátelé. Moje rodina.

Ale bylo toho víc. Ta myšlenka, která se hluboce zarývá do hlavy.

Má mláďata, která nikdy nepotkám.

Poslala jsem je do fahraru před lety. Tak to děláme.

Neměl jsem být součástí jejich života, ale to mi vždy přišlo... špatné. Moji rodiče mě nechali bojovat. Jediný způsob, jak přežít ve fahraru, je bojovat s vlastními bitvy, zuby a drápky.

I přes to. Jednou za čas je zkontroluji. Stačí vidět, jak se mají. Ujistit se, že se nedostávají do problémů - a ujistit se, že jim nikdo problémy nedělá.

Už je nikdy neuvidím. Budou hledět na oblohu, když Mists zmizí a vše skončí. Bude s nimi jejich warband, aby jim pomohl? Někteří jsou příliš mladí - ještě neopustili fahrar. Zemřou, aniž by věděli, co je to přátelství ve warbandu.

Rodina.

A můj nejstarší. Můj první. Chtěl by se dokonce obtěžovat myslet na mě, když se svět bude rozpadat?

Tehdy přišly slzy. Konečně.

Uvědomil jsem si, proč Caithe plakala. Proč komandér plakal. Aurene pro ně nebyla jen drak.

Byla to jejich dcera.

Před jedenácti lety jsem stál v Crystal Desert a viděl jsem, jak moc jsem bezmocný. I se Sohothinem se všechno rozpadlo. Kralkatorrik utekl. Moji přátelé buď zemřeli, nebo mě opustili.

Moji nadřízení to nazývají „přijatelné ztráty“.

Celý můj život mi říkali, že můj warband byla moje rodina. Všechno, co jsem udělal, každé vítězství, které jsem vyhrál - to bylo pro ně. Všechno, co jsem musel obětovat, byla přijatelná ztráta.

Ale nejsou přijatelné. Ne, když ztrácím lidi, na kterých mi záleží. Moji druzi. Moji přátelé.

Moje mláďata.

Nikdy bych to nechtěl. Kašlu na High Legions. Zničit je všechny od základu.

Sotva znám svá mláďata, ale pokud Kralkatorrik ohrožoval jednoho z nich - obětoval bych svůj meč v mžiku oka.

Stoupl bych si před ně.

Zemřel bych pro ně.

Jo, myslím, že to teď už chápu.

"Rytlocku?"zavolal Logan. Jeho hlas mě vrátil zpět do současnosti. "Viděl jsem, jak se potloukáš okolo."

Byla to pravda. Po celé Thunderhead Keep. Teď jsem se přikrčil na kusu kamene, daleko od ostatních, schovával se ve stínu. Myslel jsem, že by bylo těžké mě najít. Hádám, že jsem se mýlil.

"Jenom přemýšlím."

"Správně." Koutkem oka vidím, že Logan něco vyndal.. "To jsi nechal Aurinina... u Aurene."

Je to Sohothin. Nevzpomínám si, že jsem ho tam nechal ležet, tak se na Sohothin podívám, na něj a na Logana, a snažím se vymyslet co říct.

Nic mě nenapadlo, dokud ho neopřel o zeď a neotočil se k odchodu.

"Logane, já ..."

Logan se zastavil. "Ano?"

Čeká. Trpělivě – to mu musím nechat. Nevím, jak dlouho tam stojí, jako nějaké obležení. Přátelské. Pohlédl jsem na meč.

"Nepotřeboval jsem ho."

Další ticho. Delší. "Pojď," říká, "podíváme se po ostatních. Potřebují nás. "

Po tom všem, jak mu můžu odporovat?

Začnu odcházet, ale Loganova ruka mi přistane na rameni. "Rytlocku. Tvůj meč. "

Je to víc než meč. Už dávno jsem se rozhodl, že Sohothin je důležitější než Cre, kterou jsem opustil. Rozhodl jsem se, že je mnohem důležitější mít Sohothin než rodinu po mém boku.

Ale mohl bych zabít každou zatracenou věc na celém světě. Mohl bych vládnout všem čtyřem legiím jako další Khan-Ur a nikdy bych nebyl šťastný. Nestojí to za to.

Nemohl jsem spravit svět. Nemohl jsem ani spravit sebe.

A tak pokračuju. "Nepotřebuji ho," opakuji. "Je to jen meč. Bude tady, až se vrátím."

Logan vypadá podezřívavě. "Jsi si jist?"

I se Sohothinem nikdy nebudu tak silný, jak musím být.

Ale nejsem ani bezmocný. Ne když je mám. Můj warband - moje rodina.

Ne když mohu pořád bojovat za ně.

„Jo. Bude to v pořádku“

Měli jsme vizi.

Slib, že vyhrajeme.

Můj bůh je mrtvý. Aurene je pryč. Teplo Baltazarova ducha je teď chladné, neživý krystal. Kralkatorrik mi ho vzal, stejně jako jeho Brand brzy vezme tenhle svět.

Myslela jsem, že jsem konečně něco našla... Naději, že to, čeho se držím, je skutečné. Že je to čisté a dobré.

Možná to tak bylo.

Možná, že to, co jsem prožila v tom krátkém období mezi svým nejnižším bodem a koncem, bylo tak dobré, jak to pro mě nikdy více nebude.

Nebo možná vize, ve které jsem viděla stát po jejím boku během závěrečné bitvy proti Kralkatorrikovi, měla být varováním, abych se držela dál.

To, co nás čeká, není žádná útěcha. Jediné, co mohu dělat, je vzpomínat na minulost a nosit ji s sebou, kamkoli půjdu.

Pušku na zádech mám jako symbol toho, co bylo dřív.

První věc, kterou si pamatuji: záře slunce, sálající horko pouště a křik mé rodiny.

Ozývají se i další hlasy. Hlubší, hrdelní, volající chválu na Palawa Joka, jako by lich mohl slyšet jejich oddanost přes celou Elonu. Moje matka a otec, sestra a bratr - ti mě hnali ze dveří do rozlehlé pouště jen s matčinou puškou a malou taškou, těžkou municí. Příliš těžkou na dítě, ale ani zdaleka ne dostatečnou na to, co nás čekalo.

Řekli mi, abych utekla do Amnonu. Donutili mě slíbit, že přežiju.

Tak jsem se rozběhla a jejich křik splynul s pouštním větrem, který mi kvílel v zádech.

Utíkala jsem na sever Scourgeway, Desolation a pryč od Joka - ať už to v Eloně znamenalo cokoli. Pak jsem narazil na Bone Wall. Bránou se nikdo nemohl proplížit, aniž by prošel nejméně třemi tucty Awakened... a to nebyli ti nemyslící chamradi, kteří se potulovali po farmách a vesnicích a strašili za podporu lichovi. Tihle se nedali oklamat. Nedalo se s nimi domluvit. Pokud jste se pokusili proklouznout branou s chabou výmluvou nebo špatně padělanými doklady, nešli jste do vězení.

Byli jste na místě zabiti.

Viděla jsem to na vlastní oči, když jsem sbírala odvahu zkusit štěstí. Ten ubožák se přede mnou potácel a trval na tom, že má povolení přejít s malou skupinkou farmářů, kteří obdělávali Elon Riverlands. Stráže s ním neměly trpělivost ani slitování. Možná patřil k té skupině. Možná ne.

Bylo mi jasné, že sama to nikdy nezvládnu. Byla jsem v pasti, bloudila jsem Desolation.

Nejsem si jistá, jak dlouho jsem se v Desolation skrývala. Byla jsem sama se čtyřiceti šesti náboji, které mi zbyly v té těžké tašce, kterou mi rodina vložila do rukou. Některá divoká zvěř vydržela déle než jiná, ale jakmile by mi došla munice... byl by konec. Potřebovala jsem utéct Jokovou bránou.

Byly tam samozřejmě i gazely skalní. Píseční úhoři a devourer - i když minout znamenalo přitáhnout jejich pozornost, což bylo nebezpečné. Naučila jsem se to nedělat.

Jednoho obzvlášť zoufalého dne jsem se dokonce pokusila připravit si jídlo ze sirného ooze. Čím méně o tom mluvím, tím lépe.

Kdyby mě našel některý z Jokových Awakened, tak bych potřebovala kulky. Ale to byla škoda. Naučila jsem se před nimi schovávat.

Když jsem zrovna neulovila nebo se nesnažila proklestit si cestu bránou, zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Všechny byly o rodině, kterou jsem ztratila, a o všem, co mi bylo vzato.

Bylo to hospodářství, domácí práce, ranní cvičení na terč - rutina prostého života. Života, který už nebyl můj.

Samozřejmě jsem chtěla truchlit. Ale nemohla jsem. Truchlit by trvalo dlouho. Úsilí. Nemohla jsem jím plýtvat. Potřebovala jsem přežít. Potřebovala jsem jít dál. Potřebovala jsem se dostat do Elonských Riverlands, do Crystal Oasis, do Amnoonu.

Než bych měla tu šanci, musela bych jednatřicetkrát stisknout spoušť.

Najít svůj klid.

Vydechnout.

Necukej. Stiskni.

Prásknutí kulky. Plamen z ústí hlavně. Kopnutí pušky. Pak dlouhé ticho.

Silueta gazely skalní zmizela z obzoru. Bylo hotovo.

V dálce se však už objevila další silueta. Probudila se, pomyslela jsem si. Podívala jsem se do puškohledu a uviděla, že je to Elonianka - žena, oblečená v nádherných šatech, hezčích, než jsem kdy viděla. Dívala se na gazelu a kontrolovala, jak padá. Otočila se mým směrem, zamávala mi a posadila se na skalní výběžek, jako by na mě čekala.

Něco jsem cítila. Jak je to dlouho, co mě někdo vzal na vědomí? Týdny. Nejméně přes měsíc.

Znovu jsem nabila pušku a přetáhla si řemen přes hlavu, takže mě volně visela u boku. Kdyby se mě pokusila zabít, bylo by snadné shodit pušku do připravené náruče.

Když jsem přišla blíž, šok v její tváři byl zřetelný, protože obloha byla modrá. Ohromeně zavrtěla hlavou a gestem ukázala dolů na mrtvou gazelu. Už se tam shlukovaly mouchy.

"To jsi byla ty?" zeptala se.

"Ano."

"Jak se jmenuješ, děvče?"

Vzpomínám si na její opatrné pohyby. Pomalu. Záměrné. Nebojácně.

Když jsem se postavila mezi ni a mou kořist, vysvětlila mi, že gazela není moje, že patří pastevcům, kteří Hamaseenovi platí slušné peníze za to, že udržují stádo naživu. Její tón však nebyl povýšený ani zlomyslný. Vypadala... ohromeně? Pobaveně? Nic, co bych očekávala.

"Nevím, co je Hamaseen zač," trvala jsem na svém, "ale tohle mít nemůže. A ty taky ne."

Pak se usmála. "Ne nadarmo," řekla. Pamatuju si to, protože jsem to pak slyšel ještě mnohokrát. Zeptala se mě, kdo mě naučil tak neuvěřitelně střílet. Nedala jsem jí žádnou odpověď kromě svého mlčení, ale ona ve mně něco viděla - něco, co jsem nechtěla dát najevo.

Řekla, že to chápe. Že je jí to líto.

Nedokázala jsem si představit, jak by to ten cizinec mohl pochopit. Cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek a zmatek, dokud nepronesla ta slova: "Brána Joko. Chceš jimi projít?"

Ne nadarmo, samozřejmě.

Postarala by se o mě. Dostala by mě přes Bone Wall. Odpustila by mi, že jsem zastřelila gazelu.

Stačilo, abych Hamaseenovi přislíbila svou mušku.

Zalambur si rychle všiml mého talentu a rychle ho využil. Kdyby to neudělal on, udělal by to podle něj někdo jiný. O mou pomoc žádalo spousta dalších členů Hamaseenu, ale Zalambur byl jediný, kdo ji vyžadoval.

A Zalambur požadoval jen to nejlepší.

Když poprvé spatřil starou, otlučenou pušku, kterou jsem nosila, nezáleželo mu na tom, že jsem dokázala zasáhnout cokoli, co jsem viděla v zaměřovači. Nemohl vědět, co to pro mě znamená. Proti mému přání vyměnil matčinu pušku za novou se znakem Hamaseen. Její zaměřovač byl dvakrát výkonnější a dokázal střílet dvakrát rychleji s polovičním kopem.

Řekl mi, že ji budu potřebovat, dokud budu jeho Deadeye.

Nesnášela jsem ji. Ale také jsem ji milovala. Nevím, co se stalo s matčinou puškou, ale Zalambur trval na tom, že na tom nezáleží. Byla to věc. Nástroj. Nástroj, který se má použít a pak zahodit.

Nová puška mi dobře sloužila, protože cíle se brzy změnily z divoké zvěře na Awakened. Pak na Eloniany, které jsem neznala. Pak na Eloniany, které jsem znala.

Zalambur stoupal v řadách Hamaseenů na vrchol hromady z mých nábojnic.

Mezi Hamaseeny jsem byla respektovaná, ale s tímto respektem přicházel i strach. I přes veškerou moc, kterou Zalambur nabízel, jsem cítila, že mi něco chybí. Byla jsem cítit prázdnotou.

Nevěděla jsem, co sní, dokud jsem nenašla Zaishen.

Co jsem si pamatovala, nemělo Šest bohů v Jokově Eloně místo. Nikdy jsem nad tím netrávila moc času přemýšlením o nich. Zalambur a jeho společníci z Hamaseenu nebyli zrovna... zbožní. A moji vlastní rodiče, pokud si vzpomínám, se k žádnému ze Šesti nemodlili.

Takže když mi Zalambur řekl, že budu chránit skupinu Zaishenských kněží, kteří cestují Jokovou bránou z Desolation do Elon RIverlands - stejnou cestou, kterou jsem před lety prošla i já, tak jsem o tom moc nepřemýšlela. Zalambur mě koneckonců poslal spolupracovat s mnoha elonskými frakcemi. Vždycky se považoval za něco jako pečovatele o utlačované trpící pod Jokovou patou. Pokud tam byla nějaká skupina schopná podráždit pána lichů, Zalambur s velkým uspokojením vrhl svou podporu právě na ně.

Při pohledu na tyhle kněze mě však napadlo, proč Zalambur ztrácí čas.

Setkala jsem se s nimi v malé jeskyni obklopené štiplavými jedovatými jezírky, někde na východ od Helcoid Seeps. Bylo jich osm a všichni byli oděni do těžkých hábitů zbarvených jasně oranžovou a černou barvou. Jejich vůdce, Atsu, měl na hlavě jakousi ozdobnou síťovanou pokrývku hlavy, která mu zakrývala obličej, něco jako helmu bez skutečného obranného účelu. Vzpomínám si, že mi to připadalo hloupé.

Abych byla upřímná, všechno kolem řádu Zaishen mi zpočátku připadalo hloupé. Baltazar byl bůh ohně a války. Jak se dá žít ohněm a válkou?

V rámci Hamaseenu jsem byla prostředníkem smrti a zkázy, ale nevyhledávala jsem ji. Nebyla mou součástí. Po letech služby, dokonce i s mocí a prestiží, kterou Zalambur nabízel, jsem stále cítila jen prázdnotu a strach ostatních v Hamaseenu. Nikdy jsem nemohla být jednou z nich, ne doopravdy - protože kdyby překročili hranice Zalambura, byla bych to já, koho by poslal, aby s nimi skoncovala. Lidé si mě drželi od těla. Kdo by to chtěl? Kdo by po tom toužil?

Mýlila jsem se. Mýlila jsem se ve všem.

Kněz Atsu udělal něco, na co nikdy nezapomenu.

Právě jsem zneškodnila hlídku Awakened vysoko v kaňonech nad námi, abych zajistila bezpečný průchod na sever. Atsu mě požádal, aby šel se mnou na můj posed, "aby mě viděl při práci". Zalambur nechtěl, abych si ty kněze rozhněvala, a tak jsem souhlasila - ačkoli jsem si ho nevšímala a odmítala se nechat rozptýlit jeho přítomností.

Najít svůj klid.

Vydechnout.

Necukej. Stiskni.

Prásknutí kulky. Plamen z ústí hlavně. Kopnutí pušky. Pak dlouhé ticho.

Zalambur měl radost, když viděl, jak umím zacházet s puškou, protože věděl, jak ji může využít ke svým cílům. Většina ostatních vyjádřila překvapení nebo strach, protože tehdy věděli, že pokud budou označeni, nedočkají se svého konce.

Ale Atsu?

Atsu se modlil.

"Chvála Baltazarovi za tento dar."

Modlil se po každém mém výstřelu - čtyři výstřely, abych zlikvidovala celou hlídku.

Slyšela jsem mnoho různých reakcí na mé umění zacházet s puškou, ale nikdy jsem si nepomyslela, že je to nějaký božský dar. Nebyla jsem na to... připravená. Když jsem se to snažila odmítnout, vypadal zklamaně. Ne že bych odmítala jeho vděčnost, ale podle jeho vlastních slov: že jsem si nebyla vědoma toho, jak výjimečná jsem. Jak výjimečná jsem pro Balthazara byla.

Pak jsem něco ucítila. Nejdřív jsem nevěděla, co to je, ale bylo mi to podivně povědomé. Síla. Přítomnost. Cítila jsem ji už někdy předtím? Bylo to tam vždycky?

Atsu odepnul dýku a přitiskl mi jílec do dlaně. Na spodní straně byl vyryt znak Zaishen - něco, co jsem nikdy předtím neviděla. Připadalo mi to jako dvě hořící křídla nesoucí terč.

Řekl mi, že Balthazar chválí ty, kdo konají.

Balthazar chválí ty, kteří dělají kroky vpřed, ne vzad.

Balthazar chválí ty, kteří neváhají, a to jak v životě, tak na bitevním poli.

A co je nejdůležitější, Balthazar chválí ty, kteří dokážou vzít život, aby zachránili ostatní.

Zaishenům nikdy nejde o zabíjení, ale o zabíjení, které zajistí bezpečí pro ostatní.

Ne proto, abychom vedli války, ale abychom je vyhrávali.

Ne zabíjet, ale chránit.

Atsu se mě zeptal, za co zabíjím jako Deadeye pro Hamaseen.

Čím jsem se to stala? Byl jsem opravdu tím, čím jsem chtěl být? Čím jsem měla být?

Ne. Ne, tak to nebylo.

Alespoň jsem si to myslela. Pravdu jsem se dozvěděl až...

Balthazar.

Zaishen mi řekl, že jsem jedna z nich, a přijali mě s otevřenou náručí. Prý jsem dostala dar od samotného Balthazara. A já jim uvěřila. Toho dne jsem cítila Baltazarovu přítomnost. Jeho moc byla všude kolem mě, vedla mě za ruku. Uvědomila jsem si, že tam byla vždycky - jako stín myšlenky vzadu v mé mysli. Teprve když ke mně Atsu promluvil v té jeskyni vysoko nad Desolation, konečně jsem si uvědomila své skutečné poslání.

Tak jsem Hamaseen opustila. Opustila jsem Zalambura. Opustila jsem to všechno.

Ale pušku jsem si ponechala.

Pod vedením Atsu jsem si oblékla oděv Zaishen. Naučila jsem se slova, která k nám Balthazar pronesl kdysi dávno, když pomáhal lidstvu dobýt Ascalon. Naučila jsem se naslouchat jeho hlasu hluboko ve svém nitru a šířit ho mezi ty, kteří ho nemohli slyšet.

Zaishen se mě nebál. Zaishenové mě nechtěli využít pro své vlastní cíle. Zaishen prostě byl. A já jsem prostě byla. Byla jsem jejich součástí - součástí něčeho většího, než jsem já sama, většího, než je kterýkoli člověk.

Byla jsem opět součástí rodiny.

Byla jsem Balthazarova kněžka.

A pak do Tyrie přišel můj bůh.

Věděla jsem to.

Jakmile jsem ho uviděla, věděla jsem, že je to můj bůh. Věděla jsem, že je to ten, kterému jsem se zavázala sloužit. Ten, který mi dal můj dar. Ten, který vrátil mému životu smysl a význam.

Ale něco bylo špatně. Stál přede mnou, vysoký a impozantní, z jeho fyzické podoby vyzařovala síla... ale ta síla byla jiná než ta, kterou jsem cítil před lety. Jeho hlas byl nesourodý s tím, který jsem slyšela v sobě.

Přesto jsem byla zaslepená, když nás zradil.

Snažila jsem jsi to zdůvodnit. Chvíli se mi to dokonce dařilo. Uplynuly týdny, kdy jsem přesvědčoval své bratry a sestry ze Zaishenu, aby se postavili proti veliteli Paktu i Branded.

Sledovala jsem, jak zahazují své životy.

Nemohla jsem zapřít svého boha. Šepot, který jsem v sobě kdysi cítila, zesílil a nabyl na naléhavosti. Cokoliv co Baltazar po mě a Zaishenu žádal, jsme mu ochotně dali. Obětovali bychom všechny své životy, abychom svět zbavili Krystalového draka.

Zaishenové se připojili k Balthazarově Forged armádě a vtrhli do Crystal Desert. Chtěli jsme zničit Kralkatorrika a zachránit Tyrii před jeho ohavnou Brand.

Nic nás nemohlo zastavit.

Dokud to neudělal velitel.

Argon Garrison. Měla to být moje poslední zastávka.

Věděla jsem, že krystalového draka nikdy nezabiju, ale musel jsem něco udělat.

Tam bych s mečem svého padlého boha ukončila svůj život podle svých vlastních podmínek. Padla bych v boji, jak to požadoval Balthazar.

Zvedla jsem pušku.

Najít svůj klid.

Vydechnout.

Necukej. Stiskni.

Prásknutí kulky. Plamen z ústí hlavně. Kopnutí pušky. Pak...

Zvuk kovové rány se rozlehl výcvikovým dvorem. Podobné kanystry jsem viděla po celé Crystal Desert, naplněné paralyzujícím plynem. Forged je používali, aby zkrotili každého, kdo si myslel, že by nás mohl překvapit z jeskyní a starých ruin, kterými byla krajina poseta. A vždycky bylo snazší vyslýchat živého vězně než mrtvého.

Když byl můj bůh a jeho Forged poraženi, nebylo pochyb, že si Pakt dělá zásoby zbraní a bere si je pro sebe.

Chtěla jsem toho všeho naposledy využít. Kdyby se mi někdo pokusil vzít meč, buď by pocítil kousnutí mé pušky, nebo by padl do dusivého oparu, který naplňoval garrison.

Pak se na dvoře ozval zvuk.

"Jestli jsi přišel, abys získal jeho meč, otoč se!" Zakřičela jsem dolů na vetřelce. "Nemáš na něj právo. Okamžitě odejdi a žij."

Ale počkat. Jen jeden vetřelec? Kdo by byl tak hloupý, aby...

Podívala jsem se do dalekohledu.

Byl to...

Byl to zabiják bohů.

Instinkt. O nic jiného v boji nejde. Byla jsem naštvaná. Chtěla jsem se pomstít.

A řekla jsem veliteli, že to chci. Na paktu. Na Balthazarových nepřátelích. Zabili mé bratry a sestry a boha, který mi dal smysl života.

Později, mnohem později, jsem si uvědomila, že to není tak docela pravda. I když jsem se chtěla pomstít, nebylo to proti veliteli, proti Paktu, dokonce ani proti nepřátelům mého boha.

Chtěla jsem se pomstít svému bohu samotnému. Balthazarovi.

Balthazar zabil Zaisheny, mé bratry a sestry. Balthazar nás poslal na smrt. Poslal nás bojovat s Krystalovým drakem. Abychom položili životy za válku, která mohla skončit jen zničením Tyrie.

A byl to velitel, kdo ho zabil dřív, než nás mohl všechny zabít.

Velitel zachránil mě i zbytek Zaishenu.

Na Balthazara vzpomínáme jinak. Pomohl nám objevit naše nejlepší já. Pomohl nám najít rodinu.

Nemohu dovolit, aby to, kým jse stala - ten, kdo všechny zradil - otřáslo mou oddaností.

Moje víra nespočívá v samotném bohu. Moje víra je to, co jsem díky němu cítila - v jeho sílu, v jeho potenciál. Potenciál, který žije dál v Aurene.

Dokud nezemřela.

Nevím, jak dlouho jsem klečela před Aureninou nehybnou postavou a něco hledala. Cokoliv.

Viděla jsem tam jen svou vlastní tvář, která se odrážela ve stěnách Kralkatorrikova krystalu. Začal jsem přemýšlet o těch hodinách v Argon Garrison. Začala jsem přemýšlet o tom, co jsem provedla. Vrátila se mi Atsuova slova.

Proč zabíjíš?

Na to jsem se měla sebe zeptat dřív. Měla jsem se zamyslet nad tím, jak se Balthazar choval k Zaishenům. Jak se choval ke mně.

Jak zacházel se Zaishenem jako se svými zbraněmi, které používal, jak uznal za vhodné.

Jeho nástroje. Nástroje. Věci, které je třeba použít a pak zahodit.

Z krystalu se na mě dívalo tisíc roztříštěných tváří. Tisíce tváří se stejným bolestným výrazem. Tisíce tváří, které se snažily najít odpověď na Atsuovu otázku.

Když jsem byla nahoře v garrison, nevěděla jsem to.

Nesnažila jsem se odpovědět na otázku. S přitaženou vyhaslou čepelí mého mrtvého boha jsem si teprve teď uvědomila, že se snažím udržet smysl, který mi byl vzat.

Byla jsem ztracená, plná zoufalství. Můj bůh byl mrtvý. Z mé rodiny se stali zapřisáhlí nepřátelé Elony. Ten, kdo dával mému životu smysl, byl nyní proklet jako vyvrhel, který v záchvatu šílenství málem odsoudil svět k záhubě.

Celý život jsem ostatním vyprávěla o Balthazarových ctnostech.

Že Balthazar chválí ty, kteří jednají.

Že Balthazar chválí ty, kdo dělají kroky vpřed, ne vzad.

Že Balthazar chválí ty, kteří neváhají, a to jak v životě, tak na bitevním poli.

Že Balthazar chválí ty, kteří dokáží vzít život, aby zachránili ostatní.

Že Balthazarovi Zaishenové nebrali životy, ale chránili je.

To byly Balthazarovy ctnosti. Ctnosti, podle kterých jsem žila. Ctnosti, které mi dávaly smysl a sílu. A já už o nich nikdy nebudu moci mluvit.

Když jsem byl nahoře v garrison, neviděla jsem žádnou cestu vpřed. Necítila jsem žádný cíl. Chtěla jsem, aby všechno skončilo. Chtěla jsem, aby skoncovali se mnou.

Velitel mi ukázal jinou cestu.

Zalambur a Hamaseen mě používali stejně jako já svou pušku, jako nástroj, který vystřeluje kulky, aby zvýšili moc jednoho člověka nad ostatními.

Balthazar mě použil k úderu proti Krystalovému drakovi, bez ohledu na to, jaké to bude mít pro Zaishen následky.

Ale velitel? Velitel mě viděl ve vizi. V proroctví.

Poprvé - poprvé a naposledy - byl můj osud pevný. Nemusela jsem přemýšlet, jestli jsem si vybrala správnou cestu nebo jestli věřím správným lidem. Nepotřebovala jsem vědět, jestli jsou mé kulky nebo čepel použity ke správnému účelu.

Osud - ne člověk, ne bůh - si vybral mě. Už jsem si nemusela dělat starosti.

Bylo tu i něco jiného. V těchto posledních prchavých týdnech jsem viděla, jaká má rodina a vedení skutečně být. Aurene, obdařená Balthazarovou magií, a přesto laskavá a starostlivá. Postavila se před slabší, než byla ona sama. Zemřela při ochraně velitele. Chránila nás.

To by Balthazar nikdy neudělal.

Konečně jsem to pochopila.

Balthazar je pryč.

Aurene je pryč.

Tyrie je takřka pryč.

Ale já zůstávám. Stále stojím, spolu s velitelem a Paktem. Spolu se Zaishenem.

Osud mi přikázal, abych byla na konci světa. Pokud se má rozpadnout na prach, budu hlásat Balthazarovo učení, dokud se mi země nezhroutí pod nohama. Budu vykřikovat příběh o Aureně a jejím šampionovi, dokud mi dech nevyprchá z plic a já se nepropadnu do prázdnoty.

Všechno, v co jsem věřila, mě opustilo.

Teď, v těchto posledních chvílích, věřím v sebe a v osud.

Na ničem jiném nezáleží.